Jak umíme, tak se chováme

V posledních dnech se s chutí docela dívám na olympiádu protože tam jdou sporty, které mám rád. Atletika, basketbal, i když ten začíná být jednotvárný, pokud se dívám na Američany, kteří dávají opět příděly jako kdysi Dream Team v Barceloně. Svátek má dnes Zuzana. Tak trochu pro mne magické jméno. Měl jsem tetu Zuzanu, umřela mladá a krásná. Mám dceru Zuzanu, a neviděl jsem ji od jejich dvou let. Ale třeba se jednou setkáme. Dokonce mě překvapila má nejstarší dcera Petra, která se také rozhodla ji hledat. Vyprávěla mi tu story, když jsme se sešli letos v létě ve Veselí nad Lužnicí. Zíral jsem. Pak jsem pochopil, že i pro ni je důležité znát všechny svoje sestry.

Nakonec, znal jsem kdysi jednu Zuzanu, která byla také krásná, vdaná, trochu veselá v rozkroku, co svého muže týrala svými avantýrami, které před ním nijak neskrývala. On byl do ni zamilovaný, živil ji, staral se „příkladně” o její blaho a pokoušel se bít milence své krásné Zuzany a jednou se pokusil zbít i mne. Jenže, nepatřil do žádného dream týmu rváčů a zbil sem ho já. Dodnes je mi ho líto. Miloval ji, neuměl být s ní a neuměl být bez ní, vytrpěl si hrozně moc. Pochopení moc nedošel ani mezi muži, ani mezi ženami. Posmívali se mu.

S touhle Zuzanou jsem se seznámil v Děčíně v Grandu, v kavárně, kam jsem chodil pít džus se sodovkou, tančit a občas se potěšit nějakou tou opuštěnou manželkou, která měla muže buď na lodi, nebo někde jinde v práci. Ženy se tehdy vdávaly mladé, mladé byly často rozvedené a ještě častěji nevěrné. Takže stačilo zůstat střízlivý, což se mi v mých tehdejších letech mezi dvaceti pěti a třiceti tří let dařilo, nikde jsem se neléčil, leč přesto jsem z nutnosti abstinoval, protože se mi do mých dvaceti pěti let dařilo úspěšně propíjet jak zdraví, tak rozum. Pak jsem tu jízdu do pekla zastavil. Dostal jsem rozum a s tím přišly hezká, opravdu hezká léta mládí. Sice zralosti jsem moc nenabral, ona ta terapie, kde bych se na sebe podíval víc ze všech stran přišla až později, ale i tak ta střízlivost byla dobrá. Dal jsem se do pořádku tělesně i duševně.

Nechám být své „veselé” mládí po putykách strávené, vrátím se k Zuzaně. Stál jsem tehdy u v koutě za barem v Grandu, pil už zmiňovaný džus se sodovkou. Všichni pinglové mě znali a zvykli si, nakonec nijak sem s nimi nediskutoval na téma, co budu pít, nebo nebudu, i když mnozí měli poznámky, že bych s tou limonádou měl jít někam jinam, ale nedbal sem. Nakonec od dětství jsem se vyznačoval tím, že pokud jsem měl na něco svůj názor, dokázal jsem pro něj i trpět, třeba tím, že se mi lidé posmívali, leč sem si stejně dělal svoje. Tohle mi zřejmě zachránilo život jako takový. Pil jsem tedy svůj džus, sledoval cvrkot a mladé dámy, co sedávaly, po dvou po třech u jednoho stolu, a debatovaly na různá témata, nijak se zdánlivě nestarajíce o chlapy. Ti přijdou, věděly.

Já jsem se zase zdánlivě nestaral o ně, klidně jsem dokázal stát, nevšímat si hodinu dvě, vedle mne stojících, nebo sedících děvčat a myslet si na svoje. Tahle má pozice mnohé mladé dámy rozčilovala a jak jsem se časem dozvěděl, o to se postaraly, abych se to dozvěděl, byl jsem nafoukaný blbý frajer, co neumí ani zabučet. Tohle říkaly ty se slabšími nervy, co nemohly unést nezájem. Pravdou je, že pokud se takhle chlap chová, vzbudí v ženách spoustu emocí, jen málokteré jsou jemu příznivé, ovšem, vydrží-li a nebojí-li se toho negativního hodnocení, zjistí, že tohle síto proseje ty méně náročné a nechá většinou perly. Perly si už umí zařídit, aby si ji vybral.

Zuzka, ta patřila mezi perly. Přišla k baru s kamarádkou, chvíli „zaujatě” o něčem s ní diskutovala, pak se na mě otočila a řekla: „Nějaký nesmělý.” Z mého hlediska na tohle existovala jen jedna odpověď: „Určitě jste mě přišla zachránit.” V těch dobách jsem ještě spoustu děvčat, které chtěly být důvěrné odrazoval i vykáním. Ale vykal jsem tehdy většině žen, tedy těm, co jsem neznal. Zuzka, se odradit vykáním nedala, pokračovala: „Už vás tady sleduji dost dlouho, a říkám si jestli je to taktika, nebo nesmělost to vaše mlčení.” Odpověď byla zase jasná.: „Nesmělost a stydlivost.” A její odpověď mě tehdy dostala.

Řekla mi: „Vy musíte rozčilovat strašnou spoustu ženských a lidí vůbec, vy je neberete vážně a děláte si z nich srandu. A oni tu vaši srandu většinou berou děsně vážně.” Tohle mě zaujalo, protože na tom něco bylo. Takže jsem zjistil, že je nejen krásná, ale i chytrá, další z těch co nepotvrzovaly ten mýtus, co říká: „Krásná, leč pitomá.” Většina krásných žen, které jsem v životě potkal, uměla se svojí krásou náramně zacházet a uměla si díky ní zařídit život, kde nebyl nedostatek libovolného potěšení. Jejich pláč, co všechno jim muži nedali je jen součástí taktiky. „Dostaň z něj co můžeš.” Nemám tuhle taktiku ženám za zlé. Patří k nim. Jsou ve spoustě věcech před muži, a ve spoustě věcech zase za nimi. S muži se doplňují a je s nimi zábava. Občas smutno, ale rovnováha patří k životu.

Slovo dalo slovo a šli jsme spolu na parník, tedy zadokolák. Na ZKMR Šumava. Stál pod děčínským zámkem, jak kdysi stávaly parníky a zadokoláky, bylo to krásné, leč pak časem na mě přišel její muž a pokusil se mě v tom Grandu zbít. Zhruba po měsíci, nebo dvou toho vztahu. Měl smůlu, byl jsem v kondici a na rozdíl od něj střízlivý. S tou Zuzkou jsem pak přestal. Nějak se mi nechtělo být něčím trestajícím nástrojem. Byl to její styl. Vypadalo to jako láska, a nakonec se ukázalo, naštěstí dost brzy, že ona těmi milenci trestá svého muže za svůj mizerný odhad jeho schopností. Vzala si ho mladá, děti neměli. Dost jí ten můj postoj překvapil. Většinou se s muži rozcházela ona, tady jsem byl první, kdo jí řekl, že takhle ne.

Nejsem žádný vzor mravnosti, ale občas mám pocit, že jsou hranice, za které se jít nemá. Tohle byla situace, kdy jsem měl pocit, že pokračovat v tom vztahu znamená být něčím nástrojem a ponižovat někoho, kdo mi nic neudělal. Bít se pochopitelně nenechám ani dnes, ale vyvolávat vášně se mi nechtělo. V takových případech (tehdy jsem to takhle zformulované neměl, ale cítil jsem to tak,) si člověk svojí pýchou koleduje o dost velký malér.

Až mnohem později jsem domyslel tu celou situaci. Na Zuzanu vzpomínám rád, krásná a přítulná byla, byla ta její přítulnost skutečně velmi příjemná, voněla a dnes ji docela chápu. Také si nevěděla, stejně jako její muž se sebou rady a chovala se jak uměla. Vlastně všichni jsme se chovali jak jsme uměli. Tak už to někdy bývá. Jo jo.