Jak mě našel Medvídek Pú

Tak mě tak dnes napadlo, když jsem poslouchal Tomáše a Radku, jak zkoušejí nový skeč, co jsem napsal pro „Leporelo a zrcadlo”

Což je přepracované „Leporelo lásek končících a někdy začínajících,” že vlastně divadlo je zajímavé samotným tím procesem, hledáním, co text, který mnohdy je sám zajímavý jen z poloviny, říká, co se kolem povídá a děje s herci.

Samotný proces, kterému se lidé s větším, či menším úsilím věnují. Přišli dnes na zkoušku, protože Radka bude dělat umění v sobotu a neděli a role Terezy, kterou jsem jí přidělil, protože jak už se občas chovám, něco mě napadne, že by to mohlo být dobré, zkusím, a ona zkouška mi potvrdí, že je to dobrý nápad. Neb mám samosebou jen dobré nápady.

Oba aktéři jsou profesionální umělci, i když herec je jen Tomáš, ale na druhou stranu, pokud je někdo scénograf, tak určitě viděl nějaké představení, slyšel herce, jak zkoušejí, tak drze předpokládám, že by se mohl pokusit o herecký výkon. To byl ten geniální nápad. A jak se zdá, bude fungovat.

Ono vlastně nejde o nic jiného, než věřit, že lidé umějí hrát, neboť v životě hrajeme různé role. Někdy hrajeme děti rodičů, jindy rodiče dětí, obojí se musíme učit za chodu, stejně jako hrát milence, skromné a pokorné, případně spravedlivě rozhořčené. Hrajeme, protože kdybychom nehráli a nestřídali role, vlastně bychom se mnohdy s nikým nedomluvili.

Říká se tomu: „Sociální dovednost.” Prostě lžeme, hrajeme, neboť, kdybychom byli pravdiví, stejně jako kdyby druzí byli pravdiví, pak se pozabíjíme. Nepochybně je dobré umět projevovat emoce, neb emoce jsou vždy pravdivé, ale jak říkal Honza Lutera: „Laskavá pravda, pravdivá láska.” Ale dodával: „Tu pravdu po kapkách.” Já jsem udělal zkušenost, že fakta nejvíc bolí.

Některá pravda obsahuje fakta, jenže některé „pravdy” nemají faktů ani, co se na nehet vejde. Takže jsem toho názoru, že je možné skoro kohokoliv při troše tréninku přesvědčit k tomu, aby si dokázal uvědomit ty role, co mnohdy hraje bez uzardění v životě, a projevil a zahrál je i na prknech, co znamenají svět.

Jak jsem si tak přemýšlel, letmo bloudil po internetu, vzpomněl jsem si na Medvídka Pú. Kdysi dávno jsem četl, jak onu původní pohádku, tak pak „Medvídek Pú a filozofové,” a ještě mám pocit, že „Medvídek Pú a Zen.” Dnes jsem objevil další: „Medvídek Pú a Tao.” Už ani nevím, co mne přivedlo dnes k Medvídkovi Pú, ale to není důležité. Důležité je, že jsem objevil knihu, kterou jsem neznal, stáhl a začal číst a ona mi sedla k dnešní zkoušce a tomu pocitu, který jsem měl z té zkoušky.

Dějí se někdy věci. Člověk si jen tak nechá plynout myšlenky a z ničeho nic najde knížku, která mu sedne do pocitu. Jo jo, Tao má tu sílu, že pokud se nechá něco plynout, tak s plynutím i něco připluje, jen nevíme co a mnohdy ani nechápeme, z jakého důvodu, dostaneme to, co zrovna potřebujeme.

Nakonec i křesťanství říká: „Když se člověk řádně modlí, dostane, co potřebuje.” Což rozhodně neznamená, že dostane, co chce. Asi to tak funguje i na divadle. Hledám, hledám, šmejdím, šmejdím a nikde nic a najednou je tu jen tak přesně, co potřebuji. Zrovna, když jsem přestal šmejdit. A ne vždy chápu hned, že tohle je zrovna, co jsem potřeboval.

Občas mne překvapovalo, jak k jedné roli se objevovali lidé, zdáli se být dobří, ti praví, aby nakonec ono úsilí vzdali a už to vypadalo, že nikde nic a v tom se objevil někdo, jakoby z nouze ctnost a ono se nakonec ukázalo, že tenhle chlap/ženská jsou pro tu roli ti nejlepší.

Jsou na světě mechanismy, co fungují, leč nikdy nepochopím, jak? A všechna vysvětlení selhávají. Asi má být na světě nějaké tajemství, zřejmě to Tao, co nikdo slovy nepopíše a když popíše, už to není Tao. A z jakého důvodu se nám stávají věci, co se stávají. Ale vlastně je to bezva žít život, kde je tajemství, které nikdo nevysvětlí, ono se děje.

Tak mě na konci týdne po zkoušce vykoukne knížka, kterou jsem si měl chuť přečíst, protože jsem dnes šmejdil v knihkupectví, nic jsem si nekoupil, ale věděl jsem, že nějakou knížku sháním. Jen jsem nevěděl jakou. A najednou ji mám před sebou. Jo jo.