...i ten nejspravedlivější...

Čas od času objevím něco zajímavého, co mi potvrdí můj způsob života. Všude čtu o prospěšnosti spánku v kuse, aspoň osm hodin, abych nakonec zjistil, že není vše, tak jak se povídá.

Dočetl jsem se, že probudit se v noci, není nic neobvyklého. Kdysi, před vynálezem nočního osvětlení, lidé normálně spali kolem čtyř hodin v kuse, pak se probudili a buď se milovali, nebo modlili. pak zase usnuli a tak spali celý život. Početí dítěte se doporučovalo po prvním probuzení, prý si to člověk víc užije, se praví v návodu jedné lékařské knihy ve Francii šestnáctého století.

Početí dítěte už zkoušet nebudu, v mém věku by to byla zhůvěřilost, ale milování po čtyřech hodinách spánku bych ještě vyzkoušet mohl. Lidé, protože světla bylo málo v zimě spali víc. Dočetl jsem se, že v jižní Francii byl zvyk, že lidé, mimo běžných povinností, jako bylo nakrmit zvířata, v zimě spali a spali. Takže ospalost v zimě je zřejmě přirozená. Nastává útlum. Říkám si.

Spím tak po kusech. Už ani nevím kdy jsem naposled spal osm a více hodin v kuse. A dělá mi tenhle způsob dobře. Dvakrát do týdne vstávám sice v šest ráno, ale jinak nejdříve, pokud se neprobudím o něco dříve v osm, půl deváté. Což je celkem příjemné. Takže klidně spím přes den, dvě tři hodiny, čtyři v noci a většinou se cítím velmi dobře.

Ono je hodně takových mýtů, které se tradují, ale vlastně nemají žádný extra základ v nějaké opravdu věrohodné studii. Někdo prosperuje v noci. Mezi takové jedince patřím, někdo má vitální vrchol ráno, mezi takové nepatřím, někdo vlastně ani neví, jen tak zkouší. Jednou je to tak, po druhé jinak.

Ve svém volném čase se občas věnuji nějakým paranormálním jevům. Poslouchám třeba povídání o andělech, nejen od Lorny Byrne, ale i jiné. Když nic jiného, obdivuji na některých lidech jejich fantazii, verbální schopnost vysvětlit nevysvětlitelné. Jedna věc, tedy jedna potíž je pro mne v tom, že pokud věřím na zázraky, pak se mi dost těžko pochybuje o tom, že jsou lidé, kteří rozmlouvají s anděly.

Nakonec, Bible nám o nich vypráví, nijak je nezpochybňuje. Jestli byli andělé před třemi tisíci lety, jaký je důvod aby nebyli dnes? Jak vypadají, je předmětem debat. Možná, že vypadají, jak zrovna vypadat chtějí.

Mám problém, či výhodu, zrovna se neumím rozhodnout, že tyhle věci v podání různých lidí, jejich předpoklady, hypotézy, interpretace, dokáži vyslechnout aniž bych zaujal stanovisko. Za roky v psychoterapii jsem viděl, zažil tolik událostí, které neměly žádný racionální základ, přesto bych je neuměl vysvětlit. Jen konstatovat, že se staly.

Začal jsem se spánkem, pokračuji anděly, anděly, kteří v podání jedněch jsou ochránci života lidí s jasnou strukturou, v podání druhých beztvarých nehmotných existencí, které někdo třeba viděl ve snu a na základě svých snů dokázal napsat knihu, která vyčerpávajícím způsobem popisuje všechny druhy andělů. Jak říkám, vyslechnu, nediskutuji, nevyvracím. Neb nevím.

Stejně tak když se dívám na pořady o kvantové fyzice, případně čtu, také žiji v údivu. Mám rád selský rozum, leč na anděly a kvantovou fyziku selský rozum nestačí. A jestliže na ty děje můj selský rozum nestačí a jiný nemám, pak z mého hlediska je nejlepší sledovat, vyslechnout, nepolemizovat, nehodnotit. Údiv je dost dobrý. Udiv tom smyslu, že ten člověk má tyhle hypotézy, umí ty hypotézy zabudovat do svého konání a jeho konání prospívá druhým lidem.

Tyhle praktické věci, jako je třeba využití fotoefektu, jsou celkem mimo mé chápání. To není problém kvantové teorie, ale jen a jen mé omezenosti. Stejně tak problémy s anděly. Také jsou mimo mé chápání, mimo můj pozemský pohled. Mohu si něco přečíst o přístrojích nočním vidění, ale nikdy bych asi neuměl, pokud bych se nenaučil zpaměti patřičnou pasáž, vysvětlit jeho fungování. I když, kvantová fyzika se při troše dobré vůle dá naučit a něco málo pochopit.

Andělé z mého hlediska zůstanou velkou spekulací, přesně do chvíle, než se mi dostane toho poznání, jako těm lidem, kteří se s nimi podle svého sdělení setkali, ať ve skutečnosti, jako třeba Tobiáš s archandělem Rafaelem, který ho doprovázel na cestě za dlužníky, kde mu pomohl vyléčit jeho budoucí ženu Sáru. V tom příběhu se archanděl připodobnil člověku, pomohl mu, vyléčil slepotu Tobita, Tobiášova otce, zahnal démony jež sužovaly Sáru.
http://www.nakridlechandelu.cz/archandel-rafael-rafael/Ano, zde pro ateisty nastává problém. Právem se otážou: „Jak poznám, že mne doprovází archanděl?” A dodají: „Co je tohle za pohádku?” Věřící člověk nepochybuje o pravdivosti Tory, jen neví, kdy potkal toho anděla. Případně doufá, že ho potká. Na internetu je několik návodů, jak poznat, že přišel anděl. Nebudu tu žádné preferovat, kdo chce, najde si.

Spánek, sny a andělé, o tom se mi dobře píše. Píši a cítím klid na duši. Možná nade mnou mává křídly archanděl Rafael, nebo Michael, ten který při Posledním Soudu, prý položí svou pravici na misku vah, když ty mizerné skutky člověka převažují, aby dostal váhu do rovnováhy. 

Ona váha, na které je vážen člověk a jeho život. Archanděl Michael pomůže, aby se miska vah vyrovnala, když ne převážila. Hezký příběh, když podle Písma člověk jako takový, a to i ten nejspravedlivější, hřeší sedm a sedmdesátkrát za den. Víc hříchů, než dobrých skutků. Ale, z Milosti Boží a s andělskou pomocí, budeme ospravedlněni. Jo jo.