Hory, doly, černý les a obnovitelné zdroje

Dorazila předevčírem Adéla. Přečetla poslední kapitoly knihy, co připravuji do tisku, ”Paradox abstinence,” tedy ty naposled mnou napsané, pak jsme chvíli debatovali o životě, po debatě jsme se dali do práce. Tyhle chvíle miluji. Když se z jednoho hotového textu vyrábějí jiné texty, které mají zobrazit, ten děj jako film. Film, kde se dá ukázat mnohé, co v knize nebylo vyřčeno, nebo jen naznačeno.

Doufáme, že nám ten kus někde vezmou, protože být autorem na volné noze je docela dobrodružství. Být na to odkázán, asi bych spíš umřel hlady, než se uživil. Docela obdivuji lidi, kteří mají tu odvahu být celoživotně na volné noze a žít takzvaně „na peruti.” Čekat, kdy mi kdo zavolá,jestli bude zájem o to, co nabízím. Jsem sice v podobné situaci, jako terapeut, ale myslím, že je poněkud snazší být terapeutem na volné noze, než umělcem na volné noze. . Ale možná si to jen myslím. Také jsem hlavně odkázaný na skutečnost, jestli si lidé myslí, že jsem pro ně vhodný terapeut. Nic jistého nemám. Blázinec mě skutečně neuživí.

Dorazil jsem domů, dnes poměrně brzy. Sice jsem se stavil jako obvykle v italském bufetu, dokonce jsem tam poklábosil s velmi krásnou slečnou, která měla pohozené svršky na sedadle, když viděla, že si chci sednout, ačkoliv i přes její věci bylo místa dost, začala uklízet své věci do bezpečí. Nedalo mi, abych se nezeptal, zda vypadám tak podezřele, že bych ji mohl ty věci chtít ukrást. ? Prý ne, jen mi dělá místo, pravila. Tím mě uklidnila. Byla skutečně hezká, takže jsem se zapojil do debaty. Trvala dosti dlouho. Slečna dojedla a zřejmě nechvátala. A tvářila se mile. Po té typicky mužské společnosti v blázinci, tohle byla krásná chvíle, kdy jsem nemusel nic řešit, jen si tak klábosit. Pak se přeci jen zvedla, rozloučila se, řekla „na shledanou.” Já se zeptal, kdy?” Usmála se, řekla, „třeba někdy tady„ a byla pryč. Ale, nehorázně jí to slušelo.

Mám svoji práci rád, ale občas nastane čas, hlavně koncem týdne, kdy nemám naprosto žádný zájem zabývat se čímkoliv, co jen trochu připomíná terapii. Vítám pak jakoukoliv možnost být si jen tak. Prolezl jsem potom dvě knihkupectví, které byly v dosahu, navštívil prodejnu bonton a jel domů. Přemýšlel jsem o informaci Ivany, že se jí zaslaný pilotní díl líbil, že je moc dobrý a jsem zvědavý, jestli tenhle její názor, bude ještě s ní někdo v ČT sdílet. Pokud ne, budeme muset s Adélou obejít toho víc.

Člověk, který nám nedávno sliboval hory doly, černý les, se zatím neukázal, tedy poslal několik SMS, někdy v únoru, ale tím jeho snaha skončila. Zřejmě asi slíbil víc, než mohl. Adéle dokonce poslal i plán natáčení. Jenže zřejmě si napsal špatně rozvrh. To už tak bývá. Nakonec už jsem vycvičený. Dost mi toho v ČT vzali, a jsou i věci, které by jako vzali, jenže se táhnou na dost dlouhou dobu. Pak jsem měl dost příslibů odjinud, ovšem, „sliby se slibujou blázni se radujou,” říkala moje babička Antonie.

Inu, člověk nemůže mít všechno a nemůže mít všechno hned. Něco nemůže mít nikdy. I když se sebevíc snaží. Zase, když už se přesvědčím, že něčí sliby jsou jen plané. Pak mám aspoň jistotu, kam se nemám už obracet. Vždycky mě od dětství mátla ta naivita některých lidí, kteří od stále stejných lidí, kteří se opakovaně ukázali jako nespolehliví, očekávají spolehlivost, očekávají splnění slibů. Mě když někdo takový chce přesvědčovat, že svá slova myslí vážně, jen okolnosti mu brání v jejich splnění, tak mu řeknu. „Ano, rozumím tomu a počkám si na ten čas, kdy splníš, co si slíbil. Ale do té doby od tebe nic nečekám.” On se pochopitelně urazí, dá najevo, že kdybych mu víc věřil, on by splnil, ale takhle, takhle tedy just ne.

Tím se ale už nijak netrápím. Prostě slibotechny neberu vážně a pokud chtějí a mají ony slibotechny zájem o to abych je vážně bral, musí pro to něco udělat. Teď místo toho abych řešil, zda mi něco v ČT vezmou, nebo mi někdo slíbí nějaké nejapné sliby, si instaluji Debian-Linux, pochopitelně unstable, abych věděl, zač je toho loket, ale zatím jsem vždy s unstable měl jen ty nejlepší zkušenosti. Jinak jsem dostal v blázinci nový platový výměr, snížili nám kolektivně plat, asi o pět procent. Zřejmě nejsme zas tolik potřební, jako státní úředníci na ministerstvu. Hlavně sestry. Asi by tuhle práci měli nabídnout, těm strádajícím úředníkům. Jo jo, co se dá dělat? Asi to tak má být. Nakonec, blázinec mě neživí, to že mi ubrali peníze mě sice netěší, ale budu na ty, co mi ho snížili, myslet ve volbách.

Ne, nebudu volit socany, spíš opravdu nějakou pravicovou stranu, co je pravicová, nikoliv si na pravicovou stranu hraje. Jsem přesvědčený, že nemít půlmilionovou armádu úředníků, co tyjí ze státního rozpočtu, kus užitečné práce neodvedou, a dva miliony příjemců sociálních dávek, které se jim vyplácejí z daní těch, co jediní do státního rozpočtu přispívají a ještě se jim nadává do parazitů, bylo by skutečně jak na policii, armádu a zdravotnictví, plus ty skutečně nemohoucí a potřebné. Politici mají opravdu zbytečně nemravně hodně z čeho rozkrádat.

Ty poplatky za elektřinu, co onehdy někdo zmiňoval v těch komentářích, skutečně mají na svědomí soudruzi z ČSSD a KDU-ČSL, co byli tak velkorysí a rozhodli vyplácet dotovanou cenu za elektřinu z obnovitelných zdrojů. To jsou ti lidumilové, co rozdají těm, co jako nemají, a pak jim vezmou i to málo, co mají. Jak vyplývá z tohoto zdroje Největší polistopadové zvětšení Soudruh Kalousek, který si hraje na pravicového politika, je typický levicový lhář. Tehdy ještě byl křesťanský středový politik. Ach jo. Dnes se tváří jako pravicový a má typicky levicové kecy.

Výňatek z výše uvedeného zdroje.
Proč ale tento zákon ČR vlastně přijala a proč pro něj hlasovali s výjimkou poslanců ODS všichni ostatní? Je to jednoduché. Bylo to nařízeno Evropskou unií. Česká republika totiž takový zákon přijmout musela, protože podpora OZE je v Bruselu posvátnou krávou od dob, kdy to tam prosadili známí zelení pouliční rváči Daniel Cohn-Bendit a Joschka Fischer. Brusel ale neříkal jak přesně má podpora OZE vypadat, to zůstalo v rukách národních států. Někdo to udělal chytřeji a někdo hloupěji. S politováním musím konstatovat, že my patříme do druhé kategorie. Je to dáno tím, že regulační úřad má dle našeho zákona velmi omezenou možnost celé toto odvětví regulovat. A to nejspíš není náhodné.

No a to je všechno.