Flákám se, flákám, o životě dumám

Je středa, mám dovolenou a pořád se mnou lenost cloumá. Stačí sbalit a vyrazit. A pořád nemám sbaleno a nevyrazil jsem. Čtu, dívám se na filmy a přemýšlím. Možná zítra, možná pozítří, možná vůbec.

Pamatuji se na dobu u plavby, kdy jsem byl měsíc doma, měsíc na cestě a klidně jsem ten měsíc doma prožil tím, že jsem nedělal nic, než jen výše uvedené. Přečetl jsem mraky knížek, v televizi toho tolik ke koukání sice nebylo, ale i tak jsem viděl zajímavé filmy. V dobách, kdy jsem byl ženatý a měl malé děti, jsem se občas věnoval i dětem.

Vlastně jsem si celoživotně dělal, co jsem chtěl. Nikdy jsem nebyl moc v tom volném čase nějak agilní. Znal jsem lidi, kteří museli být na každé kulturní akci, moje současná láska je jedna z nich, lidé, kteří procestovali a absolvovali kdejaký hrad, kdejakou památku, já se kolem nich občas prošel, pohled ze zdola mi docela stačil.

Dnes docela rád sedím doma, využívám internet, stahuji si staré filmy, jako včera „Stagecoach”, s Johnem Waynem. Má láska z něho byla zcela hin. Jo, westernová klasika. Na dnešek mám připravený „Garden of Evil.” S Gary Cooperem a Richardem Widmarkem. Dvě hvězdy. Jsou ty filmy takové nostalgické. Dívám se na ně a stýská se mi po jednoduchosti těch časů. Aspoň z těch filmů ta krásná nekomplikovanost čiší. Zlo, dobro, člověk ví, na čí straně má stát. Ví, jak všechno dopadne a nemusí řešit genderové problémy hrajících jedinců. Muži jsou muži, ženy jsou krásné a ženské. Jak říkám, jednoduchý svět.

Možná mne ta jednoduchost drží doma. I když já se zas tolik těmi současnými tématy nezabývám. Gender-feministické aktivistky mne neberou, diskusi s nimi nevedu, sluníčkáře neberu vážně, protože je zcela jasné, že jejich vize, jsou vize naivů, co nedokáží přes své iluse dohlédnout na konec svých nápadů a ilusí. Co ty jejich naplněné iluse způsobí. Ono se kyvadlo jednou zase vychýlí do rovnováhy. Protože ty socansko-sluníčkářské nápady nebude mít kdo a z čeho financovat. Zatím ještě melou a melou.

Pořád si pročítám ty dvě knihy. „Jak prokouknout lidi” a „Odhalené emoce.” Pro mne odpočinková literatura. Zkoušel jsem si včera, po shlédnutí „Limonádový Joe” číst od Brdečky stejnojmennou knihu, ale nějak mi čtení nešlo. Pořád tak přemýšlím o tom chování lidí a jejich emocích. S tím odpočinkovým modem to myslím vážně. Pokud nemusím pozorně sledovat, co se děje s klientem, nebo skupinou, pak ono přemýšlení, o tom, co jsem třeba viděl ve filmu, nebo na ulici, v tramvaji, mi dělá dobře.

Limonádový Joe mne pochopitelně pobavil. Neviděl jsem jej kolik let, zase mne překvapila ta jednoduchost námětu, čirá grotesknost a muzika, kde Miloš Kopecký opravdu exceloval jako zpěvák, nejen herec. Jeho padouch Hogo Fogo, je nepřekonatelný mezi padouchy. Nepochybuji, že se autoři scénáře museli bavit při psaní. kdo chce pistolníkem býti, kolaloku musí píti. Jako bych slyšel primáře Nešpora. Škoda, jeho „veverka abstinentka” a jiné abstinentské postavy by do toho filmu zapadly.

Nevím, jestli ten film viděl docent Skála, blahé paměti, ale pokud ano, musel se bavit. Ten také miloval a skládal abstinentská pořekadla a písně, které pacienti u Apolináře zpívali. Doktor Nešpor šel v jeho stopách. I u nás pacienti zpívali ty písně opěvující abstinenci a střízlivost. Já jsem si nikdy netroufl tyhle písně skládat, natož zpívat. Moc nevěřím na jejich účinnost a sílu. Abstinuji tři a třicet let, bez zpívání uvědomělých písní. Inu, každý tu terapii děláme jinak. Zřejmě je druh lidí, kterým tento terapeutický přístup vyhovuje, o tom nepochybuji, ale já evidentně mezi nimi nejsem.

Pamatuji se, jak jsme na socioterapeutickém pobytu v Jablonném nad Orlicí šli silničkou a zpívali onu známou píseň z Limonádového Joe. Whisky to je moje gusto, bez whisky mám v srdci pusto… Honza Lutera tu píseň nijak nekomentoval. Nechal nás být, já jsem přišel sám na skutečnost, že se nehodí moc zpívat tyhle písně. Stejně jako vést řeči o tom, co jsem kde vypil a kolik. Nedělám tyhle věci, také se nerozjíždím a když si pustím takový film, hlídám si, abych se nenechal rozjet. Pak se na něj bezpečně mohu dívat.

Ale zpívat uvědomělé písně, asi bych si připadal jako trotl. Uvědomit si, zpracovat, rozpustit ty chutě, ale že bych se lepšil jen proto, že zpívám a recituji o „šťastné abstinenci,” tomu moc nevěřím. Hlavně když vím, jak opravdu, hlavně ze začátku, bývá v tom srdci skutečně pusto a prázdno. Na tyhle stavy používám mnohem efektivnější techniky.

Trochu jsem odbočil, ale myslím, že pro ty, co se chtějí dívat na takové filmy je tahle informace nutná. Necítí-li se abstinenti, doporučuji nedívat se, nehrát si na hrdinu. Mně ti lidé v tom filmu na obou stranách přišli směšní právě tím vyhraněným postojem. Piješ whisky, jsi padouch, abstinuješ, jsi kladný hrdina v bílém klobouku. Jenže, naštěstí, takhle to v životě nefunguje. Co já znám sviní, kteří nikdy se neopili a co znám slušných lidí, kteří se jednou dvakrát zlijí a přesto nejsou padouši ani zločinci.

Jistě, pokud jsou lidé, jako já, závislí, pak má abstinence smysl. Pro mne aspoň má, ale samotná abstinence, bez změny toho ostatního, je jen abstinence od něčeho. Nic víc, nic méně. Není cílem, ale jen a jen prostředkem k něčemu. K něčemu, co si člověk vybere. Dobro a zlo, jako v těch westernech. Jo jo.

…ten luxus ten je  nutnej aby Pán Bůh pochopil, jakej velkej jsem byl sekáč, jak nóbl jsem si žil. Ten funus jenom tenkrát, se  doopravdy vydaří,, jestli rakev ponesou mi čtyři těžký valchaři, a že jsem celý život tropil samou nezdobu, tak holky z ting-tanglu mě šoupnou do hrobu a černá kapela to všechno dorazí až na krchově spustí prvotřídní vodvazy…