...do nebe jsem se rouhal...

Neděle, je slovo odvozené od nedělat, takže jsem nic nedělal. Pouze jsem upekl kousek kachničky a oddal se přemítání. No a sledoval fotbal.

Rád sleduji českou ligu. Sice na ni slýchávám slova pohrdání z nejrůznějších stran, ale fotbal mám rád a slezské derby Opava vs Ostrava jsem si nenechal ujít. Fandil jsem Opavě a nezklamala. Baník prohrál. Vůbec se jim ta prohra nelíbila.

Psal jsem syžet, což není také práce, neboť psaní divadelních her a syžetů k nim je čirá zábava. Použil jsem k tomu psaní jednu ze svých životních tragédií. Tragédii, kterou jsem sice přežil, ale bylo ono přežití dřina. Ale rád vzpomínám na situace, co jsem přežil.

Psalo se mi o něco lehčeji, protože jedna z aktérek se mi v noci ozvala s tím, že má problém s alkoholem, koupila si mé knihy a čte si. Prý ji baví. Aby mne ráno požádala o konzultaci a pokusila se mi vylíčit svůj současný stav. Docela jsem tuhle žádost čekal.

Odmítl jsem, nějak už nemám chuť se dát zatáhnout do života ženy, která mi kdysi dávno jen tak mimochodem rozbila manželství a dnes je sama v problémech. Pochopitelně spravedliví budou mít pocit, že v rámci odpuštění bych ji měl se pokusit pomoci, ale nějak se na tu pomoc necítím. Jsem jí moc blízko.

A čím blíž člověk někomu je, tím hůř ona pomoc jde. Takže si bude muset najít někoho jiného. Stejně, co se v životě může všechno stát. V dobách, kdy jsme se potkali, byla na zcela jiném společenském žebříčku, než jsem byl já. Nikdy by mne nenapadlo, že by se mohla někdy v životě dostat do takového životního debaklu. V kterém je dnes.

Alkohol si nevybírá. Vdaná, inteligentní, vzdělaná, krásná, aby po létech najednou byla sama a bez postavení. Pýcha s člověkem leckdy velmi ošklivě zamete. kolikrát já už slyšel od někoho. „Tohle mne nemůže potkat.” A ono potká. Asi bych se bál vypustit tyhle rouhavý slova.

Jo, rouhání. Dnes už málokdo ví, co znamená se opravdu rouhat. Většina lidí žije v nějaké představě pozitivního myšlení, tak se domnívají, že díky té důvěře v dobré se jim nemůže nic stát. A pak se nestačí divit. Život a osud je křehká, velmi křehká nádoba. A rouhání tu křehkost podporuje. Zpíval kdysi Michal Tučný:
To bylo v Dawsonu, tam v salonu
a já jsem zase přebral,
všechny svý prachy jsem měl v talonu,
na život jsem nadával.
Zatracenej život, čert by ho spral,
do nebe jsem se rouhal,
než jsem se u baru vzpamatoval,
Belzebub, vedle mne stál...

Jo chlast a hra, oboje s lidmi většinou v týhle kombinaci zamete. Pochopitelně někdy víc, někdy méně, ale zamete. I s krásnými ženami. Pár těch zametených krásek jsem viděl. Uklizečky, doktorky, soudkyně, vysokoškolské profesorky. A ta, co se na mne obrátila, byla kdysi krásná žena.

Vždy, když někoho takového po letech potkám, zažívám směs pocitů. Lítosti a hněvu, že nechaly ty ženy dojít všechno tak daleko. Jen tak promarnily svůj život. Pár takových znám a nikdy to není hezký pohled. Snad proto se systematicky mimo jiné těm bývalým láskám vyhýbám. Rád se dívám na jejich fotografie, když byly krásné a nechci se na ně dívat, když se z nich staly trosky.

Ano, všichni zestárneme, jde jen o to jak? Co v té nezměnitelné, zapečetěné minulosti necháme. A osobně mi není jedno, jakou vzpomínku ne sebe nechám. Přeji každému, aby nechal na sebe takovou vzpomínku, kdy jejich děti na ně budou rádi vzpomínat a nebudou je mít důvod proklínat. Jo jo.