do čela dal mi cejch: Jezdec z Plání

Málem jsem přišel k novým botám. Včera odpoledne v Metru. Sedě spokojeně na sedadle, se ke mě naklonila mladá dívka a směsicí češtiny a polštiny se mne zeptala zda jsem tak chudý, že nemám na boty.

Opáčil jsem ji ryzí češtinou, že boty nepotřebuji. Tvrdila, že mi musí být zima a že bych měl jít s ní a ona mi boty koupí. Smál jsem se a poděkoval s tím, že nejsem chudý a nemusí mi nic kupovat. Už jsem zažil v životě dost, dostal jsem třeba na Gibraltaru u pumpy, kde jsem si kupoval jídlo od pumpaře dvacet liber a košili, když se dozvěděl, že jsem přišel pěšky z Děčína, ale boty se mi ještě nikdy nikdo koupit nepokoušel.

Inu, člověk se pořád učí. Slečna měla asi dobré srdce a bylo ji líto „chudého staříka”, co chodí bos. Hezká byla. Jo to se dnes vidí málo aby děvče mělo takovou starost o neznámého člověka. Na Můstku jsem vystoupil a usmíval se ještě na Míráku. A to nemrzne. Děvče neví, že jsem natolik otrlý, že bos vydržím do mínus deseti. Pak se obouvám, protože mám strach, že mi během krátké doby omrznou nohy.

Takže, když se mě lidé ptají, jestli mne zebou nohy, odpovím po pravdě. „Nezebou!” Nohy si zvyknou na chlad, podobně jako si na chlad zvykne obličej. Obličej při extrémním mrazu také omrze, ale to už musí být. Nohy jsou na tom podobně. A pokud jdu, tak ty nohy se pohybem zahřívají. Tělo je dobré mít v teple, ale na nohy to zas až tolik neplatí.

Myslel jsem, že si dám oddech od umění, tedy budu si psát kousek románu: „Milostný román”, místo toho píšu další části scénáře filmu. Docela mne ta práce baví. Píšu jak si myslím, že ta terapie fakticky probíhá. Je to zvláštní pocit ovlivnit něco takového jako je film. Film, který se zabývá terapii závislosti.

Mám v poslední době takový pocit, že úročím své životní zkušenosti. Prošel jsem v životě mnoha povoláními. Ty povolání mě formovaly. Jestli k dobrému, nebo zlému se asi ukáže až někdy. Ale každé povolání má svou atmosféru své kouzlo a svůj čas. Rád vzpomínám na časy, kdy jsem lezl po střechách, byl jsem mladý a silný a vynést sám třeba balík Ipy do čtvrtého patra a pak ještě na půdu, nebyl pro mne problém.

Měl jsem kondici a ač balík vážil sedmdesát kilo, nezdál se tak těžký. Dnes by to problém byl, ale zase na druhou stranu už se ode mne nečeká, že tohle zvládnu. Tehdy ano. Pak když jsem byl u plavby a jezdil nějaký čas na člunu, měl kondici, užil jsem další dřinu. Nijak mi to nepřišlo namáhavé.

Snad proto jsem spoustu takových výkonů, podobně jako moji kolegové považoval za samozřejmost a slova dnešních mladíků o nehorázné dřině, když mají donést balík ke dveřím, kam jej doručují mě ani nepobaví. Nějak nechápou, že platíme za doručení, nikoliv jen za dovoz. Klidně nechají starou ženskou aby se s tím dřela sama. 

Jo jo vím, jiná doba. Když tak vidím ty namakané chlapce, se svaly jen se svalit, jak nechají ženskou vléct kočárek do autobusu, ani se nezeptají, jestli nechce pomoc a raději ji předběhnou, aby si sedli chudáci unavený z posilovny, kde hodinu cvičili a mají pocit, že tím něco udělali pro své zdraví a navíc mají přeci zaplaceno, když jedou ty dvě stanice. Říkám si, co by tak říkali, kdyby měli tu Ipu vyvléct na tu střechu. Na ramenou. Jeden každý sám. Byli jsme „líní“ jít dvakrát a nést ji ve dvou. Usoudili jsme s kolegou, lepší to vzít jedním vrzem. 

V posilovně zvednou metráky, kočárek neuzvednou. Zvláštní doba. Ukazují bicepsy, v některých gymech, jak se dnes moderně říká, je učí lézt po zemi, houpat se na hrazdě, něco, co jsme dělali tím, že jsme uměli vylézt na strom, různé pohybové aktivity, nechodili jsme do kroužků, hráli si venku, měli jsme svoje sporty, díky kterým jsme byli silní. Silní na těle, silní na duchu. Bezplatně.

A tohle se dnes učí za peníze. Debatují o stravě, tréninkových metodách, aby měli větší svaly. K čemu ty svaly mají by mne zajímalo. Asi na ukázání. Pytel brambor neunesou. A pokud unesou, hřbet si strhají.

Ale chápu, většinu z nich vychovali jen matky, které o ně celý život pečují, smítko z cesty odstraňují, aby chlapeček náhodou nezakopl a pusinku si nenamlátil. Mě by se moji strejdové, táta vysmáli, kdybych občas kňučel jak kňučí dnes občas oni. Jim se nikdo nesměje, je každý lituje. A mamánkové si užívají péče do šedesáti let. Svých šedesáti let. Matky, jak říká paní Kovářová, jsou vychovány v tom, že mají právo se neomezovat, nečekat na nic, chtít všechno hned. Z toho důvodu opustí jejich otce, jdou za štěstím, přeci se nebudou starat o cizího chlapa, a to samé předají svým synům. Tohle vše předají svým synům. Neochotu snášet zátěž, občasné nepohodlí, a nedostatek trpělivosti. Jo jo. 

Kanada 2008 pěší cesta Prince George — Vancouver prodávali tam na tom místě klobouky a Coca Colu, sto kilometru na každou stranu jinak nic

…když dával Manitou značkování, do čela dal mi cejch: „Jezdec z Plání“