Chodcem se člověk nestává, chodcem se rodí

Tak tak, vrátil jsem domů, umyl do čista, neoholil, neb má láska mě chce vidět jako pralesního muže. Nakonec, s tím nemám celkem problém. Pralesní muži v některých ženách vzbuzují prý vášně. Tedy soudím tak i podle reakcí na své fotografie na FB. Cesta domu byla náramně příjemná. Martin dorazil přesně na místo určení, počkal jsem na něj v Coswig-Anhalt, u kostela, ten v tom městečku nelze přehlédnout, jel kolem, spatřil jsem ho, zastavil, hodili jsme bágl do kufru a pádili „zurück zu hause.” Jak by řekli moji známí v Sudetech. Hned jak jsem sedl do auta, už mi otrnulo a začal jsem spřádat mazané plány na příští rok.

Vymyslel jsem několik možností, jedna z nich, je zapůjčit poníka, co umí nosit náklad a jít stejnou cestou s poníkem. Druhá možnost je jet na kole. Třetí, jet lodí, tedy nějakou kánoe a pádit po proudu z Děčína. Nejvíc se mi líbila ta s tím poníkem. Pak jsme vymýšleli cestu do Kanady. Jo, to by se mi líbilo, půjčit si nebo koupit starší auto, pak se vydat někam po národních parcích, pár dní chodit po parku a po čase se zase přemístit jinam. Kanada, ta mě pořád láká. Nakonec Miladě už asi tři roky slibuji, že se tam ještě jednou vydám a že se ještě uvidíme.

Jo, sotva člověk shodí ruksak na zem, už ho napadají myšlenky, jak si ho znova navléci. Sice jsem si cestou říkal, že už jsem stařec, už bych si mohl dát klid, nechat ty nohy na pokoji, ale dálky opět volají. Ušel jsem sice méně, než kdysi, jenže ta svoboda toho putování je svoboda, co se dá zažít jen pod širým nebem a unikajícím horizontem před očima. Horizont nikdy nedohoníte a nebe nezměříte.

Tak, pomalu dokončím dovolenou, holit se prý mám až na konci dovolené, povídala moje láska, tak jsem zvědavý, co na to řekne má vnučka Elenka. Budou ji dva roky, tak se třeba bude bát. Uvidíme. V sobotu pojedu za dcerou do Budějovic, tedy žádné velké povalování doma. Bude tam na nějakém zákroku ohledně srdečních potíží. Prý má pro mne pravý anglický čaj. Tak se těším, už mi pomalu dochází, jsem dcerou zhýčkaný, protože už jsem si dlouho čaj nekoupil, zatím dostávám, od ní a i od jednoho klienta, který mi přinesl skvělý sypaný. Navíc on rád čaj pije, tak abych ho neurážel nějakým gruzínským čajem, když přijde na konzultaci.

Jo jo, jsem unavený po cestě, fyzicky, učím se opět chodit bez zátěže, což se zdá jednoduché, ale není. Od svých osmnácti let, co provozuji chození dálkových cest, po každé cestě mám potíže jak chodit bez ruksaku. Ať už ho nosím, nebo tahám na vozíčku. Vždy potřebuji pár dní na adaptaci. Jinak si myslím, že ještě jsem pořád chodec, tak doufám, že mi ten titul ještě nějaký čas bude náležet, jak podle počtu ujitích kilometrů, tak podle způsobu života na cestě a myšlení. Chodcem se člověk nestává, chodcem se rodí. Jo jo.