Chce-li kdo obojek, má ho mít

Jak jsem inzeroval v minulém blogu, vyrazil jsem za koupí nějakého oblečení do Sanu Babu. Expedice proběhla bez zádrhelů a nakoupil jsem vše, co mé srdce ráčilo.

Prodavačka byla milá, ochotná a hezká. Ale ani tak jsem se tam nezdržel nijak dlouho. Věděl jsem, co chci, co jsem chtěl, to jsem dostal. Vyrazil jsem z domova ve 13:06 vrátil se v 14:32. A to jsem se ještě stavil v antikvariátu ve Spálené, neb jsem sháněl nějakou knihu od Senecy. Nabízel jsem pak na FB, školení pro dámy, jak rychle, účelně a bez zdržování nakupovat hadry a boty. Zájem nebyl.

Jo, to asi nebyl ten nejlepší obchodní nápad. Ale nevadí. Třeba vyjde nějaký jiný. Jsem si před chvíli poslechl povídání pana Calábka, když jsem si předtím přečetl, jak určité množství ovoce a zeleniny zabraňuje obávaným chorobám. Tak jsem zvědavý. Jím ovoce a zeleniny docela dost. Nejsem ale vegetarián.

Tak trochu medituji, tak trochu cvičím, tak trochu jím ovoce a zeleninu. Nic extra moc nedělám. Zdá se mi, že alespoň pro mne je tohle přijatelný způsob života. Žádný chlast, žádné kouření, nebo jiné drogy, sem tam trochu sexu, aby se ten testosteron zcela nevytratil. Dočetl jsem se, že muži by se měli vyhýbat mátě a majoránce. Aby neztráceli testosteron. No ani jedno zas tolik nemusím, bramboračku jsem neměl ani nepamatuji, to je snad jediné jídlo, kam se dává majoránka a mátový čaj také nijak extra nemusím.

Trochu se vrátím k dnešnímu výročí „Vítězného února.” Jestli mi něco především vadilo na socialismu, jak si říkal totalitní režim, pak přesně to, co mi vadí na dnešních socanech. Ono potlačování svobod a práv občanů. A pokud i dnes se dáme přesvědčit, že jakýsi socialistický blahobyt, rovnostářství je v našem zájmu, pak o ty svobody, co ještě máme, lehko přijdeme, jako o ně přišli naši předkové v tom roce 1948.

Omezují nás postupně, a vydávají ono omezování za naše blaho. Bohužel je dost těch, co si ochotně za misku žrádla dají pověsit obojek na krk. A budou se u toho zapínání obojku tvářit šťastně. Dají se přesvědčit, že ten obojek dře jen málo a jen ty, co nejsou hodní a nesouhlasí. Mají právo být otroky, když si to přejí a myslet si, co si myslí strana, nebo vůdce strany. Já nemám zájem o takovou svobodu, protože pořád rád píši blogy na téma, jaké se mi líbí.

Třeba o tom, že jsem si koupil to a to a nebojím se, že jsem podezírán z toho, že podporuji režim, který tomu současnému nevoní, protože ten mnou, mým nákupem podporovaný a obdivovaný režim je jednoduše úspěšnější. Kupuji si a nosím, co chci. Ano v rámci pracovní smlouvy mne může zaměstnavatel „omezit” v tom, že bude pro výkon práce požadovat to či ono. Ovšem už ho nezajímá, co nosím cestou do práce a z práce. Píši knihy, které si vydám, nemusím nikoho žádat o souhlas, píši divadelní hry, založím si soubor, který ty hry, poté, co si klidně pronajmu divadlo, zahraje.

Že někdo jiný nic takového nepotřebuje? Inu, nepotřebuje. Také mu své potřeby nijak necpu. Má právo na své představy o štěstí, ale já chci mít své potřeby uspokojené. Bez omezování stranickým výborem, který rozhodne, co ano a co ne. Nejen banány, maso, ale i jiné potřeby mám. Čtu co chci, kupuji si knížky jaké mne zajímají, nikoliv ty vyšší „autoritou” schválené.

Nepochybně je dost těch, kterým je tohle celkem jedno. Mají za to, že je to dnes normální. Ano dnes je to normální, bohužel pamatuji, že díky tomu komunistickému puči v roce 1948 tohle normální nebylo. Nebylo normální si koupit libovolnou knížku, jít na film, který viděl celý civilizovaný svět, mimo toho bolševického „ráje.” Dávali pozor abychom se nezkazili imperialistickou muzikou, nečetli vadné autory a nežádali svobodu. Svoboda v bolševickém vydání byla ta, že co není povolené, je zakázané.

Sice jsem od toho poměrně neškodného začátku blogu přešel k trochu něčemu jinému, ale jen z toho důvodu, že mohu. Nemusím držet stranickou linii a stranickou kázeň. Ani na veřejném blogu ne. Těmi dvěma atributy se prezentovali komunisté. A chtěli tohle i na nestranicích. Děkuji, nemám ani v tomhle případě zájem. Chci mít možnost svobodně volit koho chci a mít svobodnou možnost se i ve svém výběru svobodně mýlit. Nemám potřebu věřit straně a věřit, že strana se nemýlí. Jako museli věřit komunisté a pokud nevěřili, stranickou linii, nedrželi, stávali se z nich nepoučitelní mučedníci. Pak ze zoufalství mnozí z nich podepisovali chartu 77. A očekávali, že lid ocení jejich statečnost.

Jestliže si někdo myslí, že volby jsou k ničemu, má právo si to myslet a má dokonce jak už bylo řečeno, právo si dát pověsit obojek s řetězem na krk. Jestli ale očekává, že se tak budu chovat i já, pak čeká zbytečně. Nechci a nebudu. Vítězný únor není mým Vítězným únorem, pouze jen a jen zločineckým pučem, který mne okradl o léta života v totalitě. Jo jo.