Čas milovat a čas nenávidět

Čtu si různé texty. Renomovaných autorů jako je třeba Jacques Rupnik, nebo Karel Hvížďala, k tomu filmového a literárního kritika Kamila Fily.

U toho mne zaujal jeden jeho text, ke kterému jsem přišel díky tomu, že jej někdo, už si nepamatuji kdo, zveřejnil na FB:  Od nerda a cinefila k intelektuálovi a kritikoviNehodnotím ten text, jen jsem si všiml, že vlastně a teď cituji. 

Když píšu články nebo postuju příspěvky na Facebook, mísí se ve mně dva přístupy. Ten první, politický-veřejný, je vždy optimistický – Never give up! We can do it! Ten druhý, osobní-estetický, vidí svět jako lidskou tragédii, případně komedii. Když něco popisuju ve zkratce, vysvitne na povrch komediální stránka, absurdita, jíž se nelze nesmát. Při zpomalení popisu, mentálním usebrání a nevyhnutelném fyzickém stárnutí, jejichž nejpřesnější popisy jsem si pro sebe objevil v románech Michela Houellebecqa, vidím život jako smutnou sérii nezdarů, spíše osobních než intelektuálních. 

Podle Kamila Fily je život sérii nezdarů a optimismu, který má za povinnost dodržet. Pochopitelně, Kamil Fila má právo vidět život jako sérii nezdarů pro sebe a zároveň optimisticky, pokud se vyjadřuje pro nás čtenáře. Tahle rozpolcenost bude zřejmě znakem intelektuála. Pochybovat a k tomu se vyjadřovat bez pochybností.

Je fakt, že takhle bych asi psát neuměl. Stejně jako se neumím vyjadřovat k politice jako třeba Jacques Rupnik. Vlastně mohu vidět život jako sérii nezdarů, leč to bych zřejmě asi musel ztratit paměť. Nebo bych mohl vidět devadesátá léta prizmatem Andreje Babiše a jeho socialistických příznivců, kteří vidí těch dvacet devět let jako sérii promarněných příležitosti. A neustálých zlodějen.

Inu jak kdo? Pokud nechci nazírat svět podle filmových scénářů, nebo vyjádření politiků, dovolím si na rozdíl od některých intelektuálů vidět svět pro sebe, jako svět možností, které jsem využil, některé nevyužil, třeba jen z toho důvodu, že jsem nechtěl, nebo byl líný. A jiné, ty které mi socialismus, nikdy nenabídl, ale doba devadesátých a dalších let ano, využil beze zbytku.

Já chápu, že znakem intelektuála je vidět marnost světa, podobně jako ji vnímá kniha Kazatel. Tedy ta ne tak striktně. Nemyslím si, že vše je o penězích, ty jsou důležité, leč ne jediné hodnoty, které vládnou světem. Říká se, že mladé dívky milují starší pány jen pro prachy. Mám jinou zkušenost. Stejně tak jsem dostal mnohé, aniž bych musel za všechno platit penězi, dokonce jen tak zadarmo. Kupodivu.

Nedělám si o světě iluze, leč nechci být jen škarohlíd. Není ke škarohlídství důvod. Ladislav Jakl řekl zajímavou větu, se kterou souzním. „Svoboda je víc než demokracie.” Uváděl to na příkladu, že když se demokraticky parlament rozhodne, že sebere Spartě a Slávii hřiště, spojí se sparťané i slávisté a budou usilovat o svou svobodu na těch hřištích sledovat fotbal.

Cítil jsem se dosud svobodný a doufám, že se budu i nadále cítit svobodný, protože se klidně svobodně mohu zamilovat do koho chci, vykonávat práci kterou chci a mám možnost tu demokracii za pomoci druhých lidí opravit takovým směrem, že si nikdo netroufne nikomu to hřiště brát. Nebo studnu, případně rybník.

Takže mám svobodu se rozhodnout. Chápu, že pro někoho je Jakl nácek a xenofob, jenže on si zcela svobodně hájí možnost, s něčím nesouhlasit. A svobodně vyjadřuje obavy z toho, co možná nikdy nenastane, ale co nenastane, vlastně nikdy nevíme. Pamatuji se jak jsem nikdy nepředpokládal, že se do mne starého pána, tehdy skoro v šedesáti zamiluje osmnáctiletá mladá dívka, která by mohla mít mladých na každém prstu deset.

Leč stalo se, co nikdo nepředpokládal. Stejně jako nikdy nikdo nepředpokládal, že se potichu spojí Izrael se Saudy. A amerického presidenta, který má v ekonomice úspěchy se snaží polovina Američanů popouzena médii zbavit úřadu. To také nikdy nikdo z těch intelektuálů nepředpokládal.

Život nám předkládá spoustu nepředvídaných věcí. Život není film, nebo literatura. Ty vždycky klopýtají za životem. Většina intelektuálů si toho klopýtání za životem nedokáže všimnout. Odvolávají se jeden na druhého a vlastně mají zakryté periferní vidění. Malé, ale hlasité skupiny vykřikují a nějak jim nedochází, že svět si jde svou cestou.

Necítím se okradený za těch dvacet devět let, co bolševik šel viditelně od válu. Další neobolševici se mi snaží namluvit, že vše je ukradeno, vše je v troskách a oni jsou povoláni k tomu, aby to dali do pořádku. Ale jak říká kniha Kazatel:

Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:
Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat,
čas zabíjet a čas uzdravovat,
čas bořit a čas budovat, čas plakat a čas se smát,
čas rmoutit se a čas tancovat,
čas házet kamení a čas kamení sbírat,
čas objímat a čas objímání zanechat,
čas hledat a čas pozbývat,
čas chovat a čas odmítat,
čas trhat a čas sešívat,
čas mlčet a čas povídat,
čas milovat a čas nenávidět,
čas boje a čas pokoje.

Co tedy má ten, kdo se snaží, ze všeho svého pachtění? Vypozoroval jsem úkol, který dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce. Usoudil jsem, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se a užívat života. Může-li kdokoli jíst a pít a uprostřed svého pachtění se potěšit, je to Boží dar!