C'est la vie

Probudil jsem se včera po čtvrté hodině ranní. Neb jsem dorazil domu ve 20:45 a za dvacet minut jsem ulehl. Trošku jsem si zrána zacvičil, abych přišel na lepší myšlenky, pak se rozhodl, že budu čekat na slunovrat.

Aby se mi lépe čekalo, nakrájel jsem knedlíky, co
zbyly od soboty, osmahnul, dal na ně pár vajíček a s potěšením
snědl.Vzpomínal jsem při té bohulibé činnosti na matku, která tohle
jídlo milovala, knedlíky vždy měla do zlatova osmažené, radost se
podívat, pak teprve dávala vejce.

Inu, co v mládí okoukáš, ke stáru jak najdeš. Hodně věcí umím právě jen
od toho koukání. Sem tam číhnu, pak se pokusím napodobit. Občas to vyjde,
občas nevyjde. Takový je život. Francouzi pro to mají své „c'est la
vie.” Kdysi, když Karel Gott zpíval C'est la vie tak jsem
nevěděl, co to vlastně je. Byl jsem vyjukaný sedmnáctiletý junák a stejně
jako u Gotta mi ta píseň přišla nepatřičná. Ptal jsem se jedné Francouzky,
co to znamená. Řekla mi to. A dodala, „máš dost času.” No, jak
je vidět dočkal jsem se. C'est la vie. a ona řekne mi pěvče, kéž by vám
bylo míň let...

Slunovrat jsem nepropásl, sice není zima jak by měla být, ale na druhou
stranu, že by se mi stýskalo po mrazech a sněhu, také nemohu tvrdit. Tak sem
v neděli měl pocit, že bude problém s herečkami, teď se zdá že hereček bude
dost. Jo je to jak na houpačce. Nabídl jsem dvěma dámám účast, obě s
potěšením přijaly. Tak uvidíme. Holt ochotnický soubor má své limity. Chápu,
že lidé přijdou, jsou nadšení, pak najednou zjistí, že je víc práce, než
zábavy, zábava je jen třešnička na dortu, což je vlastně v celém životě.

Mnozí lidé, tuhle jednoduchou pravdu ne a ne pochopit. Touží po štěstí,
přejí si štěstí, přejí druhým štěstí a nechápou tu jednoduchou pravdu, jak
říká V.E. Frankl: „Štěstí se neděje, štěstí se musí udělat!” I
to vánoční. Vánoce jsou v podstatě dřina. Nejen pro nákup dárků, nebo
všechno navařit napéct, uklidit. Ale i pro to duchovní. Ono si něco
uvědomit, dostat se k prožitku, dá práci, občas je to opravdu dřina. Takže i
když si lidé odpustí kapra a cukroví, stejně se neprostí od dřiny.

Také jsem včera večer měl skupinu. Lehce mě chlapci nadzvedli,
když se mi jeden za druhým omlouvali. Sice nakonec skupina byla,
dostavilo se jich šest, byla i poučná, ale pro jistotu jsem ji na
příští týden zrušil. Myslím, že bychom tam byli tak tři. To opravdu
je málo. Lidé odjíždějí na dovolenou, podle pravidel je to důvod k
omluvě, tak si dám také volno.

Měl jsem včera super náročný den, takže, když jsem dorazil domů,
zopakoval jsem scénář z předchozího dne a šel spát. Udělal jsem
dobře. Spánek posiluje. Opět jsem se v noci probudil, cvičil, najedl
se a pokračoval ve spánku. Probudil jsem se a ejhle červánky. Za
totáče jsme jim říkali, „bolševici rozsekaný na
mraky.”

Udělám dnes co mám a začnu zítra slavit Vánoce. Do pondělí nemám žádné
povinnosti, takže rozjímání, modlitba, četba a takové ty věci, co k
Vánocům patří. Snad budu mít možnost nechat starosti až na ty časy,
kdy zase bude nutné se starat. Jo jo. C'est la vie.