Bramborák a poesie

Po velmi dlouhé době jsem měl bramboráky. Tedy, ne kupované, ale ty, co se dělají doma s hodně česnekem, vajíčkem a tak. Česneku a lásky není nikdy dost. Aspoň si myslím.

Česnek a láska. Obojí prospívá tělu a duši. Když je jak česneku, tak lásky přiměřeně.Problém je pouze v tom, jak rozeznat, co je a co není
přiměřené. Jsou lidé, co nemají nikdy dost. Možná česneku, ale lásky, po té
touží způsobem, co jim skutečně neprospívá.

Potkal jsem v životě několik žen, kterým nikdy nebylo nic dost. Chápu,
že v tuhle chvíli vypadám jako vykreslovač negativních žen, jenže jako
partnerky pro lásku si vybírám ženy. S muži v tomto směru nemám zkušenost.
Tedy ne přímou, pouze nepřímou, znám tu lásku mezi muži pouze z doslechu.
Případně nekonečné požadavky mužů vůči ženám.

Ano, jsou ženy, které vyžadují tolik, že pravděpodobně není v silách
jednoho muže, aby jejich nároky uspokojil. Tedy v oblasti citové. Napřed mě
tyhle požadavky bavily, pak znejisťovaly, nakonec unavily natolik, že jsem
přestal reflektovat na jakékoliv. Takhle se někdy události dějí. Prý je
tohle chování evoluční. Ženy vyžadují stále víc, protože jim chování mužů,
uspokojující jejich požadavky poskytuje jistotu.

Ani bych se nijak nesnažil tuhle teorii vyvrátit. Jenže nikdy nekončící
požadavky vedou u mne ke ztrátě pozornosti. A tam ta teorie v rámci praxe, začne pokulhávat. Je to stejné jako s dětmi. Pokud se člověk naučí odmítat
nekonečné požadavky dětí, zjistí, že dětem prospěl. Dává přiměřeně a děti se
začnou přiměřeně chovat.

Některé ženy nepřijmou tu praxi přiměřenosti a odchází. Skoro bych řekl k
radosti některých mužů. Odejdou za štěstím, muž se vzpamatuje, je nakonec
šťastný. Většinou. A žena, jež opustila muže, který přestal stíhat dávat
nekonečné množství lásky, někdy najde štěstí. Někdy nenajde. Nakonec dospěje
do věku, kdy se stane neviditelnou. Ano ženy od určitého věku se stávají
méně a méně viditelnými. Pro muže.

Pochopitelně. I muži se díky věku stávají pro některé ženské kategorie,
neviditelnými. Ale protože se dožívají nižšího průměrného věku, od jistého
času se stávají méně dostupný zbožím a jejich cena stoupá. Tohle jsou takové
staré věci, mnohokrát omleté. Ale jako všechna další moudrost, i tahle se
musí opakovat. Protože pokud se muži i ženy, naučí přiměřenosti, pak možná
nejsou nekonečně šťastni, ale také nejsou sami, mají tělu i duši prospěšný
vztah a zažívají příjemné stáří.

Jsou prospěšní, umí udělat druhému radost, jako třeba má láska mi udělala
radost s těmi bramboráky. Koukali jsme na film, seděla, škrábala a strouhala
brambory, protože dohoda zní: „Vaří jen jeden, druhý fandí.”
Když vařím já, nesmí se k plotně ani přiblížit. Sice se občas ozývají hlasy,
že společně vařit je skoro stejně vzrušující jako sex, ale věřím jen tomu
vzrušení, rozhodně ne uspokojení. Sex většinou končí uspokojením obou
stran. Ale u vaření tomu tak není. Tam dochází ke vzrušení, které mnohdy,
vlastně převážně, končí hádkou.

Já jim, co dostanu, tak jak se vše uvaří. Nereptám, nevybírám si, jsem
nadšený, že nemusím strouhat brambory. Neboť, jestli mě něco skutečně
nebaví, je strouhání brambor. Z toho důvodu jsem asi šest let doma bramborák
neměl. S nadšením sleduji tu virtuozitu. Tahle spokojenost se týká nejen,
když se dělají bramboráky. Vše, co si nemusím uvařit, vítám s nadšením.

Fakt je ten, že jsem se během let naučil vařit minimalisticky. Koupím
maso. Hovězí.Napřed peču vcelku. Pak nakrájím, dám zpět do remosky, dopeču,
dám na talíř, trochu osolím, krájím, na špičku nože hořčici nabírám, na maso
natírám, jím a je mi blaze. Příloha třeba avokádo, nebo jablko. Vynikající.
Takže, když se mi v kuchyni u remosky začne motat ženská a chce dávat tohle
a tamto, jsem nerad.

Ale dá se říci, že některé ženy jsou učenlivé, chápavé, dost často rády,
že nemusí vařit, tím pádem občas náchylné i k experimentům. Asi by takové
stravování neustály napořád, ale občas prý jim takové móresy dělají dobře.
Holt jsem macho, co když něco dělá, co nevyžaduje spolupráci, tedy
nespolupracuje.

No, nakonec, v jednoduchosti je síla. Jednoduchá láska, jednoduché
stravování a vybude čas i na jiné věci. Třena na čtení poesie. Takové té
poučné, co se psala před pěti sty lety. Třeba od François Villona.
Básně

Několik z nich je skutečně zajímavých, vlastně tak trochu o tom, čím jsem se
zabýval výše. Třeba „Nářek někdejší sličné zbrojmistrové.” I
jiné tomu podobné. Ty jsem v mládí pilně četl. Vůbec mi ten François přišel
jako docela moudrý. I když moc moudře nežil, ale měl toho spoustu
odpozorováno. Jo jo.

...A pozor, Žando čepičkářko,
maličko, a už nejsi chtěna,
a ty zas, Káčo košíkářko,
nebuď k nim tolik nabručena.

Babka je všemi odháněna,
leda by koutku k vtipu stáhli;
je ohmataná a je cenná
tak jako mince, kterou stáhli.

Holky, co před vámi tu sténá,
tak propukla v svůj nářek táhlý,
protože už je vyřazena
tak jako mice, kterou stáhli.

François Villon