Botulotoxoví diblíci a věční mladíci

Tak jsem si pročetl pár blogů, zamyslel jsem se na životem, vzpomněl jsem si na některé lidi, kteří komentovali a měli zasvěcené, či nezasvěcené poznámky.

Nijak se netajím tím, že mám rád ženy. Mám ovšem smůlu, nebo štěstí. Podle toho, z které strany se na věc podívám, že ne každou. Tedy ne ženy, které trpí komplexem dokonalosti. Tím komplexem trpí nejen vysokoškolačky, tedy některé, ale i ženy o nichž by se dalo říci. „Kdysi byly aspoň krásné.” A dnes se o nich už nedá říci ani to.

Krása je pomíjivá, jak je známo, neb pomíjivé je všechno, ale co muž odpustí mladé  krásné ženě, která se aspoň chová roztomile, to neodpustí té, jejíž čas uplynul a ona si nevšimla toho, že u žen se vyžaduje nejen krása, ale  i moudrost. Ta moudrost, již člověk nabude věkem, dlouho si ji nepodrží, protože když už skoro všemu rozumí, buď zdementní, nebo umře.

Mám rád básníka Villona. Františka, co mimo jiné napsal ten slavný le quatrain, neboli Čtyřverší:
Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná hlava, oč je zadek těžší.

Chtěli ho pověsit, nepověsili, z Paříže vyhnali a ve věku třiceti let se ztrácí ze světa, Zda umřel a kde, se neví, jsou různé zkazky, ale nejsou doložené. Dá se říci, že ho znám zpaměti, tedy skoro, rád ho cituji, neboť je mi blízký. Takový vzdělaný pařížský týpek patnáctého století. Od roku 1462 není o něm zprávy. V mládí jsem se s ním tak trochu ztotožnil, Ne zcela. nebyl jsem v partě zlodějů a nechtěli mne pověsit.

Je mi blízký právě tím pohledem na ženy, má je rád, ale na druhou stranu, si o nich nedělá iluze a v baladě zvané:„ Nářek někdejší sličné zbrojmistrové"  říká:
... Takhle se končí lidská krása.
Denně se hrbím víc a více,
ruce mám bez krve a masa,
boky se třesou viklajíce,
prsa se tratí scvrkajíce,
stehna, dřív zlatý poklad můj,
jsou skvrnitá jak jaternice,
a moje zahrádka — no fuj!

Tak, staré kurvy mezi sebou,
my svého mládí želíme,
jsme v chumlu, když nás hnáty zebou,
a v kamínkách si topíme
na bobku tam dřepíme.
A někdy leckterá z nás řekne:
Jo, světa běh tu vidíme…
A jednou byly jsme tak pěkné!“

Což jistě nejsou vlídná slova. Ale je to připomenutí, že sice dámy mají do určité chvíle moc nad muži, leč ta moc, jednoho dne skončí a najednou přijde den, kdy s nimi život účtuje.

Je dobré připomenout, že podobná ztráta moci čeká i muže. Najednou zjistí, že už se o ně ženy nezajímají, hlavně ty mladé a pokud ano, tak jen z prospěchu. Ano, jsou ženy, co milují staré muže, ale je jich málo. Stejně tak jako jsou muži, co milují staré ženy. Také je jich málo.

Proč to všechno říkám? Z toho důvodu, že je mi líto těch padesát-šedesátiletých diblíků, co ztrácejí tu moc nad muži a po ztrátě moci a viditelnosti,( neb mnohé ženy přestanou být viditelné, nebo jsou viditelné natolik, že je většina mužů, s údivem raději obejde) ony si při vědomí té ztráty moci a viditelnosti, začnou vyřizovat účty s těmi „hloupými, zvrácenými, omezenými, ” muži.

Znám dámy, které nosí hrdě své šedivé vlasy, nemaskují vrásky, nesnaží se budit dojem mládí a přesto je muži respektují, neb ví, či aspoň tuší, že potkávají, zralé dospělé ženy, které jsou si vědomi svých let a přesto je muži všeho věku, vnímají jako ženy, hezky oblečené, ovšem nikoliv jako komické figury, co se převlíkly za mladice.

Stejně tak jsou komičtí ti věční mladíci, co obrážejí diskotéky, balí mladé dvacetileté holky a jsou pyšní na své věčné mládí. Dávají takové ty otázky slečnám: „Kolik si tak myslíte, že mi je?” A očekávají odpověď:„ Tak třicet.” A jsou uraženi, když mladá dáma, řekne: „Nevím, padesát, šedesát.” Protože on ji měl s hrdostí oznámit ten věk a ona se měla divit jak skvěle vypadá.

Dal jsem se v poslední době na takový ústroj, který je pohodlný, je z Nepálu, či Tibetu, protože ty mikiny, kalhoty, jsou neskutečně příjemné na nošení a pohodlné. Fakt je, že já jsem si zvykl, přijde mi to normální, ale jsem si vědom, že s kloboukem na hlavě, dlouhými vlasy, také působím pozornost. A bosé nohy tomu své přidají.

Takže asi bych možná mohl mlčet. Jenže, mám takový pocit, že nikdo mne nepovažuje za věčného mladíka, jen za sluníčkářsky  oblečeného starce. Bosý jsem z toho důvodu, že mne méně bolí kolena, než když chodím obutý. Ale už si ani nevzpomínám, kdy jsem měl na nohách normální boty.

Je mi k smíchu ten kult mládí. Nemám rád, když mi lidé říkají, že ten věk, to přeci není žádný věk. Ale je. Vždy platilo, že dožít se věku, znamenalo osvědčit schopnost zvládnutí života. Starý člověk přeci tím věkem dával najevo, že zvládl nástrahy, udržel se pokud možno ve zdraví. Má zkušenosti. Ty může předat mladším mužům. Mám v terapii mladé kluky, a vidím jak je důležité jim předat některé moudrosti, jež jsem nasbíral během života.

Většinou nemají tátu, který by jim řekl, jak se chová chlap, co by mohl umět a co je v životě důležité. Protože některé věci, jsou stejně důležité dnes, jako před tisíci lety. Jen si díky tomu kultu mládí jejich důležitost odmítáme připustit a divíme se, když nás jen tak mimochodem doženou.

Podobně jako spousta mladých děvčat nemá tátu, u kterého by viděla svou krásu v jeho očích a mohla by si ověřit na jeho chování k matce, jak se má chovat muž k ženě a žena k muži. A na svém otci by se mohla naučit chování k mužům. Muži se neumí chovat k ženám a ženy se neumí chovat k mužům. Neumí jít do konfliktu spolu tak, aby si dokázali obhájit své hranice a zároveň se naučili hranice respektovat.

Tohle mnohým mladým jednoduše chybí a žádná lidská práva tuhle zkušenost nenahradí. Jo jo.