Ani Bůh netuší

Dostal jsem po probuzení SMS. Šel jsem si lehnout po polední, neb mám dovolenou a odpolední spánek posiluje prý ze všech spánků přes den nejvíc.

SMS dostávám dost často, někdy mi píší klienti, buď se omlouvají, objednávají, nebo si stěžují. Tahle byla od mé lásky, která se mnou strávila dopoledne v plné práci, Obrázek mi poslalal. Než odešla, krájela jablka na sušení, abychom využili sušičku na maso a ovoce, svrhla kytku, kterou pak přesadila, šla na nákup, sice nekoupila kafe, pro které původně šla, ale zase přinesla misku pod tu kytku, protože miska je důležitější než kafe. K tomu trochu jídla. Nakonec, kafe tu ještě je.

Já, věren svému zvyku o dovolené nedělat nic, jsem tomu zvyku plně dostál. Flákal jsem se u PC. Diskutoval na iDnes, účast byla hojná, diskuse výživná, pobavil jsem se. Reakce byly docela příznivé, tedy k mému údivu, pochopitelně pár nesouhlasných se najde, ale všude koukol mezi pšenicí.

U jedné debaty jsem usoudil, že je dobré nechat diskutujícího vyhrát, aby měl pocit, že si užil a přišel zas. Já obvykle hry na vítězství nehraji. Nepřináší tolik zábavy, jako když v polovině diskuse, nechám diskutující sobě samým. Jsem na tohle zvyklý z vedení terapeutických skupin. Ale vrátím se k té SMS a obrázku, co jsem s ní obdržel.

Jak je vidět na obrázku, doktor Dušan Selko shromáždil, celoživotní výzkum do jednoho, zcela výstižného grafu. Připomíná mi to část balady F.Villona „Nářek někdejší sličné zbrojmistrové.” 
...stejně tak ubohé ty babky,
do čeho kousnout nemají, 
a když tak vidí mladé žabky 
se spouštět a ne potají,
proč je tak dávno, 
a jakým právem stvořil Pán? 
A on, když baby spílají,
radš mlčí jako zařezán.

No, protože jak říká další klasik,Jindřich Šimon Baar, ...ženský pláč a ranní déšť nikdy dlouho nevydrží, jak je vidět, není zas až tak nutné si s tím ženským pláčem lámat hlavu. Ani Pán Bůh, ani Baar si s ním zas tolik hlavu nelámali.

Přiznám, že někdy sis ním hlavu lámu, ale málo. Pro neznalé literatury, Jindřich Šimon Baar byl katolický kněz, který pocházel z Chodska a ta věta je je z jeho trilogie „Pani Komisarka, Osmačtyřicátníci a Lůsy.” Kteroužto trilogii, jsem četl ve svém ranném mládí. Což už je opravdu dávno.

Ale byli jsme v Klenčí, před dvěma lety, kdy jsme touhle dobou s Radkou putovali po Chodsku, západních a jižních Čechách. Já jsem tam byl už po několikáté, navíc jsem na Chodsko, do Poběžovic narukoval v roce 1969 na vojnu. A před dvanácti lety jej prošel pěšky. Všech jedenáct chodských vesnic. Už to staré Chodsko zmizelo, jen v Klenčí je pořád fara a škola kde Baar působil.

Byl to tehdy krásný výlet převážně v mlze. Takový ten pravý listopad, jaký mám rád. Mlha, sychravo, svěží vzduch, kdy se skvěle dýchá. Hory sice moc vidět nebyly, ale nám to nevadilo, občas se vyjasnilo, takže i sem tam jsme něco zahlídli. Ukončili jsme ten výlet Novohradskými horami, kam jsme se z Chodska přemístili.

No a před spánkem jsem si poslechl doktora Honzáka a jeho povídání na radiu o psychosomatice. Pan doktor je stále ve formě. Pamatuji jej na fakultě, kdy jsme při jeho přednáškách řvali chvílemi smíchy. A přitom ty přednášky byly k věci.

Sice půl hodiny trvá ten rozhovor, ale stojí za to si ho vyslechnout. I redaktorka se ptala inteligentně a k věci. Někdy se povede. Tak,  jdu se dívat na fotbal. Jo jo.