Aby se člověk mohl té obezitě bránit

Od pátku k dnešku zažívám jakési zvláštní období. Potkávají mě věci, Navštěvují mě lidé, jako má nejmladší dcera, Martin se Šárkou, se kterými jsme večeřeli, když jsem jim předtím připravil ryby, tak jak je mám rád. Takže, když jsem v úterý ráno cestoval do blázince měl jsem skvělou náladu, ani mi nijak nevadilo, že musím vstávat. . Bylo po tom skvělém volnu, kdy mě přišli navštívit výše zmínění lidé, v jednom dni jsem dvakrát vařil, nijak mi to nevadilo. V poledne řízky, neb Babeta si přála řízky, večer ryby. Obojí se povedlo.

Jako obvykle, nasedl jsem do tramvaje, ani tam nebyl smrad po žádném bezdomovci, dojel na Smíchov, nasedl na Metro na Florenci přestoupil, sed na trasu „C” a pádil směrem na Kobylisy. Zahloubán do zajímavé knihy, leč přesto jsem se rozhlédl, kdo je kde. Byla hned přes uličku. Tmavovlasá, mladá, modré oči a prohlížela si mne. Jedním očkem jsem kouknul, dívala se, druhým očkem jsem kouknul, dívala se. Říkal jsem si: „Asi gerontofilka.” Leč pokračoval jsem ve čtení. V Kobylisích jsem vystoupil, pomalým krokem šel k eskalátorům.

Stoupnu, otočím se, stojí ona kráska za mnou. Na zádech velký ruksak. Pokusím se o vtip. „Čím těžší ruksak, tím těžší život.” Usměje se, chce se bavit, evidentně, protože mi říká. „Ale kdepak, lehký, v ruksaku mám osm láhví meruňkovice.” Vytřeštím oči. „Ještě jednou prosím.” Se stejným úsměvem mi povídá. „Ano, osm láhví meruňkovice, používám ji jako lék.” Zasmuším se, protože je opravdu hezká, bavit se chce a říkám ji. „Škoda, vy asi nebudete děvče pro mne, já totiž nepiji žádný alkohol.” Nevyptává se proč, jen se směje.

Nemám ve zvyku na eskalátorech provozovat apoštolát abstinence, či hlásat moudrá slova o škodlivosti alkoholu na lidské zdraví. Vlastně nemám takového ve zvyku provozovat nikde. On na ty kecy totiž nikdo není zvědavý a člověk se vystavuje jen zbytečné agresi. Konec konců, co je mi do toho, co slečna pije, nebo nepije. Takže jsem se na slečnu usmál, na konci eskalátoru se s ní rozloučil a pádil na autobus. Nešla za mnou dál. Pobavila mě ta situace, jsem dalek toho abych si myslel, že je závislá, možná se časem propije do závislosti, možná má těch osm lahví na pět let a skutečně je má jako medicínu.

Já osobně vidím problém v té osvětě, kterou někteří lidé dělají, kudy chodí, tudy trousí moudré rady, jak má kdo žít, stravovat se, oblékat, sportovat nebo cvičit. Byla doby, kdy jsem světem bloudil, tyhle moudra trousil, lidem kolem sebe jsem tím pil krev. Konečně na tohle téma jsem nedávno mluvil s několika lidmi, kteří mají záchranářské tendence, kudy chodí, dobré rady rozdávají svým přátelům. Třeba o tom, že jsou tlustí, měli by se pokusit ze sebou něco udělat.

Problém je v jedné věci. Ti lidé většinou vědí, že nežijí nějak extra zdravě, dokonce vědí, že si možná zkracují život. Protože znám pár lidí, kteří díky své životosprávě měli mít už minimálně kamenná játra, nebo být pod drnem. Měli, ale nejsou. Občas, tedy skoro vždy, ona kauzalita neplatí. Jak se mě pokoušel přesvědčovat, jeden člověk, že jsou vědecké výzkumy. Vědecké výzkumy dost často v tomto ohledu nepočítají s odolností některých jedinců.

Víc mě pobaví, než rozčílí, takoví ti hlasatele pravdy a správného způsobu života. Dost často je vyslovím svůj pocit jako v úterý na skupině, nebo včera s klientem, že jsou věci, které si nemyslím, nebo mi nevyhovují a okamžitě se rozjede obhajování, argumentování o tom, jaké jsou vědecké výsledky, nebo co je zákonné nebo nezákonné. Já si občas myslím, že něco se dělat nemá, nebo má, bez ohledu na to jestli to zákon dovoluje, nebo se k tomu nijak nevymezuje.

Neprodávám,alkohol, nebo neprovozuji hernu, nikoliv proto, že je to nezákonné, ale proto že nemám potřebu mít zasviněné svědomí tím, že druzí lidé na můj výdělek doplácejí zničeným zdravím, psychikou, nebo vztahy. Zrovna tak bych neprodával drogy, nikoliv, že je to trestné, ale protože se nechci podílet na utrpení jiných. Z toho důvodu bych neprodával zbraně do Afriky, nebo do jiných zemí. Ano všechno je to byznys, dokonce, mimo těch tvrdých drog, legální byznys, jenže důsledky toho byznysu jsou většinou děsivé. Chápu, že když to neudělám já, vydělají na tom jiní, ale nemusím být u všeho. Moc mě nebaví takové ty racionalizace, které se dovolávají tolerantnosti. Tohle už jsem psal včera. Otázka je. Tolerantní k čemu?

Lidé mají potíže, třeba s nadváhou, utrženým loktem nebo s brontichidou z kouření, stěžují si, leč, dál v tom chování pokračují a ode mne slyší jen jediné. „Chceš se tak chovat, chceš tak žít? Fajn, užij si to. Až budeš chtít své chování změnit, budeš-li mít pocit, že pro tebe něco mohu udělat, přijď a domluvíme se v čem a jak ti mohu být prospěšný. Do té doby nemám potřebu ti sdělovat své mínění o tvém způsobu žití. Tedy přesně do té doby, než mě se svým způsobem života začneš obtěžovat.” Tohle se občas snažím sdělit svým klientům, kteří občas mají pocit, že jsou ideál, který má právo druhým lidem sdělovat, co je správné a co je nesprávné.

Jak jsem psal včera. Nemám potřebu být tolerantní a civilizovaný podle něčích představ. Stejně tak nemám potřebu mít politicky korektní názory, jako nevěřím na multikulturalismus a jsem přesvědčený, že základ evropské civilizace skutečně spočívá na Desateru a názorech antických myslitelů.

Jo, a něco povzbudivého nakonec. Půjčil jsem si zajímavou knihu od Timothyho Ferrisse: „Čtyřhodinové tělo.” Kniha, jak být super člověk. Nemyslím, že by to měla být bible mého života, ale zaujala mě na ní jedna věc. Tim, jak si říká autor se netváří, že všechno co dělá, je zdravé, správné. On jen experimentuje a výsledky svých experimentů předkládá veřejnosti. S tím, že lidé jsou dospělí a vědí, co je pro ně dobré, žádoucí a potřebné. Zaujalo mě v ní některé způsoby stravování a cvičení a řekl jsem si, že něco z toho zkusím. Třeba nízko-sacharidovou dietu, kombinovanou s cvičením.

<p Jo, a něco povzbudivého nakonec. Půjčil jsem si zajímavou knihu od Timothyho Ferrisse: „Čtyřhodinové tělo.” Kniha, jak být super člověk. Nemyslím, že by to měla být bible mého života, ale zaujala mě na ní jedna věc. Tim, jak si říká autor se netváří, že všechno co dělá, je zdravé, správné. On jen experimentuje a výsledky svých experimentů předkládá veřejnosti. S tím, že lidé jsou dospělí a vědí, co je pro ně dobré, žádoucí a potřebné. Zaujalo mě v ní některé způsoby stravování a cvičení a řekl jsem si, že něco z toho zkusím. Třeba nízko-sacharidovou dietu, kombinovanou s cvičením.

Autor tvrdí, že tahle metoda snižuje tuky, zvyšuje svalovou hmotu a jestli se mi na ní něco líbí, tak ten jeden „podvádějící den.” k tomu říká. Šest dní žádné ovoce, žádný chleba, obiloviny, těstoviny, žádná rýže, žádné brambory, prostě nic, co by mohlo obsahovat bíle sacharidy. Opakovat pár jídel, z luštěnin, masa, ryb zeleniny. Sedmý den se nacpi čeho chceš, a druhý den pokračuj stejným způsobem. Mám sice svoji obilnou dietu, ale dám šanci něčemu jinému, uvidím, jestli, když budu dodržovat pravidla v knize. Autor uvádí, že v takovém případě ona dieta zafunguje, tuky zmizí a nabude svalová hmota. Mírné cvičení si neodpustím, i když autor tvrdí, že tohle funguje i bez cvičení.

Tak uvidíme, dám tomu šanci, třeba objevím něco skvělého, co pak na vlastním příkladu budu doporučovat těm, co si o to doporučení řeknou. Nebo si řeknu, zase jeden, co kecá. Ale potraviny, co doporučuje k jídlu v rámci té diety smím, mám je rád, tedy mi nehrozí žádná deprese z nedostatku, jíst se má prý řádně a hodně, aby člověk neměl hlad a mohl se té obezitě bránit, jak praví klasici, Grossman - Šimek. Jo jo.