...aby mohli přežít v časech zlých a užívat v časech dobrých.

Pobavil mě komentář kámoše, který označil mé tvrzení, že soudruh Barroso, je maoista, za plytkou myšlenku. Pochopitelně stačilo jen najít jeho životopis a bylo jasno. Soudruh Barroso je prostě komunista tělem i duší. Celá jeho politika tohle tvrzení jen dokazuje. Už dlouho říkám, že mé hlasování ve prospěch EU, tedy vstupu do EU, bylo jednou z mála osobních chyb, kterých jsem se v oblasti politické za posledních deset let dopustil. Vím dnes, že jsem neměl v referendu hlasovat pro EU. Jako člověk, který se přiklonil k pravicovému směřování už dávno, jsem neodhadl, že Vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje... Pro méně informované, tohle nebyla komunistická píseň, ale píseň sociální demokracie.

Tyhle proletářské písně, nám co by dítkám školu povinným cpali do palice, podobně jako násobilku. Tedy umět takovou píseň bylo mnohdy důležitější, než umět tu násobilku. Tyhle časy zatím pominuly, není už nutné umět tyhle písně souběžně s násobilkou. Myslí, že milovníci starých bolševických časů mi připomenou, že tehdy uměli ty děti i tu násobilku. To ovšem nebylo díky třídnímu boji, ale díky víře celé tehdejší populace, že trocha práce dětem neškodí, stejně jako trocha drilu, takže díky té víře se se dost často, tedy skoro většinou, já i další moji vrstevníci, obejdeme bez kalkulačky a umíme si spočítat skoro všechno z hlavy, při složitějších úkonech nám stačí kus papíru, kamenné destičky, zdi a něco čím se dá psát.

Nezbláznili jsme se ani z učení zpaměti a drilování některých pouček, či pravidel, včetně těch početních úkonů, nejsme duševně nevyrovnaní a dožili jsme se s tím dost letr. Někteří z nás se s tím dožijí hodně let. Myslím, dokonce je to i ověřeno, že učení a drilování zpaměti posiluje mozek, udržuje ho v chodu a brání alespoň částečně před demencí. Ani tohle nebyla zásluha dělnické třídy, která vládla, ale dodržování alespoň nějakých zkušeností, co se nahromadily za ty staletí výuky. Jaksi dnes, kdejaká „moudrá,” hlava vymyslí systém, považuje ho za moderní a protože je moderní, pak je podle té „moudré” hlavy i efektivní. Nakonec se většinou ukáže, že je efektivní jen v jeho „moudré” hlavě.

Ale pokud se vrátím k oněm úžasným časům, kterých se tak někteří dovolávají, tak životní úroveň kterou jsme obecně dosáhli od roku 1948 - 1989, ti obyvatelé nesocialistických států, kteří nepoznali „blaho” socialismu, ji dosáhli zhruba o dvacet pět let dříve. Můžeme si myslet, a někteří si to i myslí.že jsme byli vzdělanější, měli jsme lepší sociální výhody, než tehdejší Západ, ovšem je faktem, že ve všem je musíme dohánět my. Oni nás jen ve spotřebě alkoholu na hlavu, počet heren na obyvatele a prostitutek a dostatečnou sít dealerů drog po celé zemi. Malé právní vymahatelnosti, v tom všem a ještě v dalším, za námi hravě zaostávají a zdá se jim ona „zaostalost,” ještě nějaký čas vydrží.

Je fakt, že lidé jako Soudruh Barroso a jemu podobní se snaží nás v tom socialismu dostihnout. Dělají pro to všechno, aby se dostali, tam, kde jsme byli my. Před víc jak dvaceti lety. Budou-li pokračovat dostatečně dlouho a dostatečně vytrvale a nebudou-li jim voliči a obyvatelé házet v jejich úsilí klacky pod nohy, jsou tam, co by dup. Konečně, bývalí komunisté i u nás nalezlí do jiných stran, mozky mající plné socialistické jedu a socialistického uvažování, ve smyslu: „Co je tvoje, je společné, co je moje, do toho ti nic není,” ten jed stále kolem sebe dští, skoro na takové úrovni jako kdysi dštil soudruh Lenin, Stalin, Gottwald a další. Jen jména a tváře se vyměnily. Cíle, kecy, metody, zůstaly stejné.

Jaksi nepotřebujeme ani tak právo na práci, minimální mzdu, sociální dávky i těm, co se umí o sebe postarat, leč chybí jim jen ona chuť snášet počáteční podmínky, riskovat přiměřeně, ochotu pracovat do úmoru, protože samo se nic neudělá ani nevymyslí, tu chuť nutnou pro začátečníky, ta co nechybí, těm živnostníkům, podnikatelům na jakékoliv úrovni. Jestliže někomu chybí chuť hledat možnosti, sedí doma u televize a jen si stěžují, že je úřad práce buzeruje, pak klidně mohou, tedy jestli to svedou, přemýšlet o tom, jak si zlepšit vztahy, jak se chovat, abych nebyl samoživitel, samoživitelka, aby od mne chlap či ženská neutíkali, nebo jak si přilepšit, když málo vydělám př rovnání zboží do regálu, jak se nenechat okrádat a nesmířit se s tím, že mi šéf tvrdí, že takhle to bude a ne jinak.

Spousta věcí je o osobní zodpovědnosti. Jak hospodařím, kolik toho propiji a prokouřím, nebo protopím atd. Že se bráním, že se nenechávám okrást, že nenakupuji věci na které nemám a pokud je nepotřebuji k podnikání, jsou navíc, je jen moje odpovědnost a nikoho jiného. Jednoduše řečeno, nežiji na dluh. Kam život na dluh vede, vidíme všichni kolem sebe. Exekutoři se radují a budou se radovat i při případné změně zákona. Podobně jako mě, zatím exekutorům nehrozí hlad a bída, dokud se mnozí občané nezmění ve svém chování.

Mě osobně neberou kecy o tom kolik bude chybět ve státní pokladně miliard za chybějící daň z alkoholu, nebo tabákových výrobků. Klidně ať chybí, pokud se mají rozkrást, nebo vyházet na kupování voličů, tak mě nijak netíží deficit státní pokladny. Libovolná politická strana musí pochopit, že boj o moc je její byznys, tedy mě v případě, že nejsem její příznivec do jejího byznysu nic není. Stejně jako mi nic není do byznysu farmaceutických firem, které pohlcují díky lékařům obrovské sumy , tam, kde by si soukromník jednoduše netroufl důchodci nabídnout lék, který má stejnou účinnost, pouze cena je rozdílná, leč rozdíl je ve výši ceny toho léku.

Ti, co si budou platit pojištění, ze svých peněz, co nenechají státními úředníky a volenými zástupci rozkrást, neprochlastají je, neprofetují, nebo neprohrají, svým dětem ho zaplatí, stejně jako ho zaplatí sobě samým. Udělají to, co dělali zodpovědní lidé celé dlouhé časy. Pojistí se podle svých možností, aby mohli přežít v časech zlých a užívat v časech dobrých.