Absolutely beautiful-3
Kaikoora je v podstatě, celkem běžné, typické Novozélandské maloměsto. Jedna hlavní ulice, oceán, hory. Jeden supermarket, možná dva, ale já jsem narazil na jeden. Potom typický střed města, kterému vévodí shopping centrum a jinak nic. Nový Zéland je v památkách na tom stejně, jako Severní Amerika, případně Austrálie. To jest, co je starší dvaceti let, je památka.
Ale Kaikoora má něco navíc. Má vorvaně. Živé vorvaně těsně u pobřeží. Je to z toho důvodu, že pobřeží se do oceánu těsně svažuje a dosahuje hloubky 2000 metrů. Což je taková slušná hloubka právě pro vorvaně, kteří potřebují prostor na potápění a lov. Těšil jsem se že uvidím vorvaně, prostě uvidím živou velrybu. Podle průvodce to vypadalo, že vorvani nemají nic jiného na práci, než se nechat vyfotit. Samozřejmě mnou. A ve výskoku.
Ale ouha. Vorvani nebyli. Sice ve městečku měli internet, prodejnu fotografických potřeb,dokonce i plyn do vařiče, což nebylo vždy pravidlem. Tedy takhle. Plyn byl, ale s jiným typem šroubení, než jsem potřeboval. Takže, čas od času jsem měl lehký problém, když mi v pustině docházel plyn a chtěl jsem si vařit kafe. V pustině jste na Novém Zélandu na to tata. Ale vorvani drze nebyli. Zřejmě nevzali v úvahu, že jsem kvůli nim, a nejen kvůli nim přicestoval z Evropy. Letěl jsem 23 000km a ušel už v té době kolem 1200 km. Přes celý Severní ostrov.
Seděl jsem na pláži, a zíral na oceán. Bylo tam docela dost hezkých děvčat. Jenže v tu chvíli děvčata byly na okraji mého zájmu. Vorvani byli důležití. Neviděl jsem je. Přišel večer, utábořil jsem se na pláži za Kaikoorou a ráno se vrátil do městečka. Nakoupil, ještě chvíli zíral na místě vyhrazeném pro pozorování pak jsem pokračoval dál. Asi to chtělo víc času. Ale to že jsem neviděl vorvaně mě mrzí. Přeci jen velryba na širém moři je zcela jiné kafe než v televizi. Ale bylo léto, slunce svítilo a děvčata se na mě usmívaly. Tak to přebolelo. A jak se tak dívám ven, vůbec by neškodilo být teď v Kaikooře nebo někde jinde na Novém Zélandu.
Tak se tam mějte krásně vorvani, a třeba se zase někdy v Kaikooře neuvidíme. A třeba možná jo.
Konec dobrodružství
...lví srdce měli muži, co stvořili nám zem, a mocný buš je spoután už a stal se domovem. Je konec dobrodružství a zestřízlivěl zrak. a přijel první vlak. Greenhons, Zlatá sláva
Svítilo slunce, moře burácelo, jinak se tomu zvuku říci nedá, a pláž byla volná. Na pláži pouze naplavené dřevo, příboj a já. To bylo vše. Ten zvuk oceánu, tady mu říkají, Tasman Sea byl jako, když jede nákladní vlak přes železniční most. Impozantní zvuk.
Tábořil jsem kousek od městečka Hokitita. Sem jsem dorazil po putování stopem, které jsem zahájil v Alexandře. Bolel mě kotník. Hodně. Nohy mě celá léta od cesty na Gibraltar nezlobily až do chvíle, kdy jsem za Dunedinem začal cítit onu známou bolest, která mě provázela přes půl Francie kdysi před lety. Teď se mi zdála větší a nepomohl ani odpočinek u města Belclutha na břehu největší novozélandské řeky Clutha. Řeka široká jako Labe v Děčíně. Zcela určitě stejný, jestli ne větší průtok a čistá. Neskutečně čistá voda. Bez obav jsem z ní bral vodu na kafe.
Z Alexandry, jsem už jel stopem. Do Alexandry jsem se dobelhal a usoudil jsem, že frajeřiny už bylo dost a je čas na rozum. Původně jsem měl v úmyslu na západní pobřeží dojít ještě pěšky a odtud se vydat buď autobusem a nebo stopem do Aucklandu, odkud mi letělo letadlo domů. Zbývalo posledních deset dní.
Sbalil jsem stan a vybelhal se na silnici. Slunce pořád svítilo. Tady na Westcoast to údajně bylo nezvyklé. Na rozdíl od východního pobřeží, které je v dešťovém stínu Jižních Alp. Wescoast je minimálně obydlený, na 500km celých 35 000 obyvatel. A prší tu údajně stále. Strávil jsem tam necelé tři dny a nepršelo. Asi mě Pán Bůh chtěl ušetřit. Poslední dny jsem měl až na bolavou nohu „Havaj.” Vyrazil jsem z Alexandry přes Queenstown, kolem jezera Wanaka, směr Westcoast. Do Haasu. V každém tom místě jsem strávil dost času abych si jej prohlédl a potom jel dál.Okolí Queenstownu a Westcoast je skutečně krásné a má co nabídnout.
Jediná dramatická událost se stala, když mě vzal z Queenstownu mládenec, co sice byl ochotný, vtipný, ale systematicky pil jedno pivo za druhým a flašky házel z okna. Kupodivu nebyl to Čech. Ale Skot. Tak jsem jej po chvíli požádal, aby zastavil, že tohle je přesně to místo kam chci. Nedivil se. Otevřel pivo, zastavil. Řekl: „good luck,” a pádil dál.
Jinak, cestování stopem se vyznačovalo ochotou místních mě zavést kam potřebuji. Většinou jeli do nejbližší vsi, a vzdálenosti mezi nimi byly dost velké, takže cesta ubývala. U jezera Wanaka jsem se vykoupal, voda byla studená, vítr ještě studenější. Ale studenou vodu mám rád, tedy žádná újma na zdraví a duši. Cestou od jezera Wanaka jsem projížděl ještě kolem několika dalších velkých jezer. Vzal mě chlápek, co jel až do Haasu.
Jeli jsme pustinou mezi horami, kde desítky kilometrů nebylo nic než řeky, hory a džungle. Sice by bylo mužné a dobrodružné projít tu trasu pěšky. Zvládnul bych ji, ale moc bych se asi nenajedl. Týden by mi to zcela jistě trvalo. Takhle to bylo za čtyři hodiny vyřízené. A pak už následovalo, co všichni co jezdí stopem na větší vzdálenosti, znají.
Sednete do auta, jedete kam vás vezmou, většinou aby měli společnost, dáte řeč, kdo je kdo? Jedete tam, kam jede řidič, pak vás vysadí a čekáte věci příští. Takhle jsem za těch deset dní procestoval celý Nový Zéland. Bylo tohle cestování rychlejší než autobusem a ve většině případu i pohodlnější. Spal jsem ještě dvakrát na farmě. Několikrát jsem promokl, protože stan už nebyl nejlepší a v noci na mě kapalo. Ale už jsem to neřešil.
Není špatné jezdit stopem, obzvlášť v zemi tak ochotných lidí, jako jsou Kiwi. Ale stále se cítím jako pěšák, a být pěšákem je pro mne mírou největší svobody, jakou znám. Díky stopování jsem se dostal na místa, která bych během těch dvou měsíců na Novém Zélandu neviděl. Poznal jsem lidi a viděl věci, co bych asi také jinak neviděl. Jenže jsem chodec a v mých očích nad to není.
Nakonec jsem dorazil do Aucklandu. Starému pánovi, co mě vezl a vyprávěl mi, že byl ve válce u Singapuru a utekl z japonského zajetí, jsem řekl. „Tak a vy jste poslední.” Zasmál se, zastavil před letištní halou, kam mě samozřejmě dovezl. Měl jsem den a noc času. Pamatoval jsem si, že kousek od letiště je dětské hřiště s pitnou vodou, tak jsem se tam přemístil, u kohoutku vypral a umyl se. Stan a další věci jsem hodil do kontejneru.
Ráno letělo letadlo, zaplatil letištní poplatek, nasedl do letadla. Přestoupil v Singapuru a nakonec ve Frankfurtu a vystoupil v Praze. Uvítala mě zima. Z léta do zimy. Byl jsem doma a byl jsem rád. Měl jsem toho dost. Noha mě bolela ještě několik týdnů. Ale jak se tak ohlížím, ještě bych se tam rád vrátil. Snad to někdy jednou zase vyjde.
Jan Jílek
My pony, rifle and me

Vždy, jak se napiji vody ze sklenice s citronem, uvědomím si, jak zhnuseně mi chutná voda samotná, když v těch vedrech na mě pořád povykují, „musíš pít, pít hodně v těch vedrech!”
Jan Jílek
Sladké je žít

Užívám si v poslední době nemocnic. Mám se tak skvěle, že mít se lépe, snad to ani nevydržím. Po operaci v únoru vše vypadalo nadějně, leč pak se tněco mírně zadrhlo, neboť nastala lokální recidiva nádoru.
Jan Jílek
Zbytečný pocit viny

Čas od času se na mne obrátí zoufalá matka, která má povedenou dceru, či syna. Feťačky, alkoholiky, gamblery. Ptají se jestli udělaly dobře, že svou ratolest vypakovaly z baráku.
Jan Jílek
Ukázka z rozepsané knihy "...a řekla jen.."

Tenhle příběh se nikdy nestal. Jen město Děčín a bývalá kavárna Grand jsou skutečné. Jakákoliv podobnost je čistě náhodná.
Jan Jílek
Nikdo nic za nikoho neodžije

Poslouchám, jak déšť bubnuje na okna a raduji se. Mohlo by pršet celou noc, celý den, celou noc a celý den. Ano vím, že někteří by plakali nad zkaženým víkendem, leč...
Další články autora |
Před a po. Satelitní snímky ukazují zkázu po útocích USA na jaderná zařízení
Nové satelitní snímky ukazují následky amerického vojenského úderu, který v neděli cílil na íránská...
Poslala manželce zprávu, že jsme milenci. Sekal jsem ji do hlavy, vypověděl primář
Šokující detaily mimořádně brutální vraždy dnes zaznívají u Krajského soudu v Plzni, kde stanul...
Tomahawky z ponorky, „drtiče bunkrů“ z B-2, zasypané vchody. Co ničilo jaderný Írán
USA zdevastovaly íránský jaderný program a jaderné ambice Teheránu jsou nyní v troskách, uvedl...
Advokát Prouza spáchal sebevraždu. Nechal po sobě dopis na rozloučenou
V sobotu spáchal sebevraždu renomovaný padesátiletý advokát a bývalý českobudějovický soudce Daniel...
Decroix odstraňuje magisterský titul. Vzdělání z Francie je výhoda, zastal se jí Fiala
Ze stránek vlády zmizel ve středu večer titul Mgr. u jména nové ministryně spravedlnosti Evy...
Izrael a Írán souhlasí s příměřím, oznámil Trump. Íránská diplomacie jeho slova mírní
Írán a Izrael souhlasily s vyhlášením příměří, které po 12 dnech ukončí současné boje mezi oběma...
Vedro, pašeráci, rakety. Jak jsem zažil Hormuz, kde se právě pěkně potí dějiny
Premium Kdyby si peklo chtělo otevřít na Zemi filiálku, Hormuzský průliv by byl dobrá parcela. Když tam byl...
Strašák jménem povolenka. Kolik mohou domácnosti připlácet za topení i benzin
Premium Domácnosti obchází strašidlo nových emisních povolenek, které mají už za rok a půl zdražit vytápění...
Odposlouchávali i vydírali vlivné. Rusové měli agenty v české armádě i v ČEZu
Premium Verbování lidí ke spolupráci s ruskými tajnými službami, výhrůžky, sledování lidí, odposlouchávání...

Elixír krásy, který si užijete: Testovaly jsme Collagen Beauty by @sabina.karaskovaa
Chcete podpořit zdravý vzhled pleti, vlasů i nehtů a zároveň si pochutnat? Kolagenový doplněk Collagen Beauty v sobě spojuje funkčnost, styl a...
- Počet článků 1219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 718x