A vzpomínky mne matou

Člověku se hned jinak dýchá,když zjistí, že co domluvil i platí. Bude se po mnoha letech stěhovat se svými skupinami jinam. Z Libně na Vinohrady.

Říká se: „Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni.” Nejsou to tak hrozné čtvrtě. Viděl jsem ve světě horší. Jasně, tyhle proletářské oblasti měly svou pověst. Občas zaslouženou. Ale my, co jsme se jako proletáři narodili, uvidíme svět trochu jinak. Nejsme tak nóbl a maximálně zhejčkaný.

Z proletáře se občas stanou i lidi s vyšším společenským statutem, horší je, když se ze slušných lidí, stanou proletáři.Teď nemám na mysli ten bolševický sajrajt, kdy se vyhazovali lidi z práce, škol, statků, aby se ukázalo třídním nepřátelům, zač je toho loket. Ale ty doby, kdy se poměrně slušný člověk dostane do malérů, stane se z něj bezdomovec a už jen někteří najdou odvahu a touhu se vrátit zpátky.

Pár jsem jich poznal, svým způsobem, jsem se dost dlouho také otloukal po světě, a žil jako na peruti, jak praví Písmo svaté. Je ten život svým způsobem svobodný. Svobodný a nejistý. Mnozí lidé milují jistou míru nejistoty. U některých se ona láska ke svobodě projevuje touláním, střídáním partnerek, partnerů, u některých čirým bezdomovectvím, kde si jen tak sedí, popíjejí krabicový, shánějí drogy a nehodlají to nijak změnit.

Jen mráz a zima je občas přinutí změnit místo působiště a jdou na Charitu, do blázince, či jiných podobných zařízení. Bavilo mne žít pod širým nebem, spát pod celtou, v autobusových čekárnách, toulat se jen tak po světě. Dva tři měsíce, pak zase hezky do spořádaného života. Občas mi v mysli vystanou obrazy míst, kde jsem kdysi byl. Ne vždy si vybavím, kde jsem se v mysli ocitl. Ale i tak na mne ty obrazy působí uklidňujícím dojmem.

Některé se opakují. Jeden obraz je ze Španělska, místo, kde jsem jen tak hodinu seděl pod stromy. Zvláštní místo v kotlině, osázené kolem dokola stromy, které jsem neznal, krásné, velké, dávaly stín v tom vedru. Vedla to té kotliny z ničeho nic, místo silnice prašná cesta. Mířila na jih, tak jsem jinou nehledal. Mířil jsem na Gibraltar, tak pořád na jih. Tam na tom místě jsem se pod stromy prospal, pak tam přišel ovčák s ovcemi, dal mi napít vody ze zvláštního kamenné džbánu, musel mi ukázat jak se z něj pije, nebylo to napoprvé nic jednoduchého. Voda v něm byla opravdu studená.

Lidé mi říkají, abych někdy napsal něco o svých cestách. Jenže problém je v tom, že se mi ty cesty vynořují jako obrazy. A popisovat obraz je dost těžké. Umět malovat, raději bych ty cesty namaloval. Tak jak se mi zjevují a zase mizí. Ve Francii jsem zase spal ve středověké věži. Statek, kousek od něho věž asi z bývalé, jak se u nás říkalo, zemanské tvrze. U cesty stála samotná věž a brána nebyla, začalo mrholit, tak jsem se tam utábořil. Ráno mě probudil majitel. Neměl námitek, tedy aspoň z jeho neverbálního projevu tomu nic nenasvědčovalo.

Podal jsem mu svůj „kouzelný” lístek na kterém jsem měl napsáno francouzsky a anglicky, kdo jsem, kam jdu a že prosím o vodu. Ještě jsem tam měl, žádost o ukázání cesty. Francouzi byli vstřícní. Tenhle mi k vodě donesl ještě chleba a něco jako klobásu. Jo cestovat po venkově, většinou znamená se občas i najíst. Aspoň ve světě. Evidentně jak Němce, Francouze i Španěly vyvádělo z míry, že někdo z takové dálky jde tam, kde je to daleko podle jejich mínění i autem.

Jak říkám, souvislý cestopis bych asi nenapsal. Nebavilo by mne takové psaní, a malovat neumím. Vlastně ani fotografie by nebylo to pravé. Jak tak přemýšlím, jen tohle namalovat. Sednout si a jak ty obrazy naskakují, tak je malovat. Nemusely by být ani podle skutečnosti. Ona paměť docela dost zkresluje, jak jsem se v životě mnohokrát přesvědčil. Měl jsem pocit, že asi nějaké místo pamatuji, pak jsem tam po letech přišel a zjistil jsem, že sice je stejné, ale v mé mysli bylo jinak, jiné.

Ale jak jsem se dočetl v zajímavé knížce: „Iluze paměti” od Julie Show, s podtitulem: falešné vzpomínky a proč jim věříme Není to nic neobvyklého. Paměť si s námi občas hraje. Ale mne je jedno, jestli ty obrazy jsou pravé, či se mi něco jen tak pospojuje a pak to vůbec neodpovídá tomu, co jsem prožil. Naskakují mi, já je nijak neprezentuj jako hodnověrné svědectví, spíš mne zajímá ten mechanismus, proč se mi tahle obrazy jen tak z ničeho nic zjevují.

Nakonec, jak tak zjišťuji, ona realita, kterou máme za věčnou a neměnnou, se díky kvantové fyzice ukazuje lehce problematickou. Teorie neurčitosti a pravděpodobnosti docela dost zamíchala mou jistotou v realitu. Vzpomínky, které sice mi říkají, že jsem někde byl, viděl jsem nějaké místo, abych zjistil, že stačí přijít jen z trochu jiného směru a najednou je vše jinak, než bylo ve vzpomínkách.

Inu, ještě že ten život je tak rozmarný a nejistý. Jak ty vzpomínky, tak ten „pevný a neměnný svět.” Jo jo.

https://www.vice.com/cs/article/gvq8zb/jilek-bezdomovec