A svět se klidně točí dál

Vyrazil jsem odpoledne za opencard a koho na stanici nepotkám. Tomáše s Klárou. Byli na rehabilitaci. Tedy Klára, je po operaci zad. Nic moc taková operace, jak jsem vyslechl. Tak jsem využil příležitosti a hned jsem začal Tomáše verbovat, aby se přišel podívat na zkoušku Týpka a Jolany a aby naučil, když tak herce trochu lépe mluvit. Hlavně Ondřeje, představitele Týpka. Slyšet Ondřeje je daleko, ale mírná potíž z výslovností, ale lepší se,  a myslím, že Tomáš by mu mohl pomoc. Technika je technika a Tomáš je excelentní herec. Nakonec, hrál jsem s ním a Marcelou Holubcovou ve scéně, znázorňující terapii závislých a spoluzávislých při přivítání knihy Paradox abstinence/Týpek.

Byla to tehdy docela zábava. Přihlížející diváci nevěděli, jestli se jedná o veřejnou terapii, nebo jen nějakou ukázku. Oba protagonisté, hrající manžely byli tak věrohodní, že i za barem barman slzu uronil. Tomáš by byl ideální představitel Týpka, ale nemá čas. Škoda.
Vybavení duplikátu opencard byla celkem brnkačka. Málo lidí, rychlá obsluha, mají to tam dobře ve Škodově paláci zorganizované. Jen ten fotoaparát by mohli mít. Musel jsem se dát vyfotit mimo.

Ale zase jsem dal řeč s dámou, co také čekala na fotky, ptala se mne, kde jsem nechal boty. Vyložil jsme ji, že boty nenosím, že pokud nenosím boty, jsem zdravý a krásný. Pochybovačně se na mne podívala, ale komentář si odpustila. Zato starší dáma, co mne fotila, pravila, že jsem fotogenický. Inu, jak říkal můj nebožtík tatík. „Sedmkrát trestaný za krásu.” Já k tomu vymyslel dodatek. „Z toho šestkrát nepodmíněně.”

Tohle, když jsem poprvé řekl Justýně, byla z té hlášky mírně v rozpacích. Musel jsem ji ujistit, že to byl jen žert. Dáma, co se mne ptala na boty, pak mi pravila, když slyšela onu dámu, jak mluvila o mé fotogeničnosti, že mám vlastně šanci. Jsem se neopomněl zeptat jestli u ní, nebo u koho? Neprozradila, asi se styděla.

Takže jsem vyřídil, co jsem měl, dokonce mi přetáhli do karty i zaplacené jízdné, do konce měsíce. Bezva, nemusím myslet na to abych si zajistil jízdenku. Teď ještě bankovní karty a už budu mít skoro hotovo. Nikam se nehoním, zatím platím hotovostí, nějakou malou mám, takže žiji jako v těch dřevěných dobách, kdy nebyl ani internet, ani opencard, ani bankovní karty. Dokonce byli lidé, co neměli barevnou televizi, někteří neměli televizi vůbec, dokonce pamatuji časy, kdy televize byla jen u někoho v ulici. A v kině se občas promítal i černobílý film.

Taky lidé žili, dokonce nedá se říci, že byli méně spokojení. V začátkem šedesátých let, co by dítě školou povinné jsem bral ty časy, jako veskrze moderní. Vlastně v moderní době žiji od svého dětství a časy jsou stále, podle některých „mizerné,” mládež není, co byla, mravy upadají a všechno se řítí do katastrofy. Už jsem se tak nějak naučil žít s tou věčnou hrozbou katastrofy za rohem. Takový pravěký člověk, žil asi také věčně pod napětím, jestli bude dost ovoce, hlíz, zvěře, kdo a co ho kdy sežere.

Mládež byla líná, pořádně neuměla stopovat, všechno aby se jim říkalo, na nic nedbali, ženský si vymýšlely a zvěře bylo málo. Chlap neměl chvilku klidu, protože furt něco musel. Tohle jsem slyšel ve svém mládí, tedy ne v tom dávném pravěku, ale řekněme v tom nedávném pravěku. Jo, časy se mění, ale lidé ne. Pořád se něčeho bojí, pořád po něčem touží, pořád si někteří budují konspirační teorie, v tom pravěku to asi byly ty pohádky o jezinkách a hejkalovi, nebo Krakonošovi. Či věčném bisonovi.

Tak nic, musím vyrazit za prací. Mám dnes dvě skupiny, končím v devět večer, pak si nakoupím a zítra zase další. Ráno klienti, odpoledne zajdu na pobočku spořitelny, vyřídím karty, zajdu zpět domu, dám si něco dobrého a potom zas na skupinu a v pátek do pakárny. Inu a svět se točí dál.