...a nestačí se divit..

Čím víc přemýšlím o filmu, tím víc zjišťuji, že se budu zase muset učit nové a nové věci. Už jen tím, jak třeba postavit kamery, aby bylo vidět na lidi.

 Vzpomínám si, jak v jednom dílu „Ze závislosti do
nezávislosti,” jsme museli přetočit jednu terapeutickou scénu, protože
kamera tam lítala ze strany na stranu, jak na tenisu. Další a další věci.
Ale na druhou stranu, zažil jsem spoustu bezvadných chvil, natáčení s
přestávkami trvalo rok a půl, setkal jsem se se zajímavými lidmi, kteří něco
uměli. Bylo co odkoukat.

Divadlo, film, literatura. Tohle všechno jsem začal tvořit po padesátce.
Do té doby jsem byl jen konzument. Vlastně, když člověk tvoří, je nejvíc
svobodný. Může jako Verne poslat Nautilus do hlubin, vytvořit lidský osud
jako Tolstoj, nebo být stvořitel mýtů, třeba jako Tolkien. Může vytvořit
město na skále, podobně jako Peter Jackson, nebo napsat „Válka
mloků.” Jako Karel Čapek. Případně napsat rokenrol,jako Chuck Berry, nebo opus, jako Antonín Dvořák, obojí je hudba pro lidi.

Tohle všechno může a vůbec nemusí, opustit mimo filmování, svou
pracovnu. Ale i ti filmaři většinou tohle vymyslí, v pracovně, na vycházce,
nebo někde v hospodě.

Různá jsou místa, co člověk použije k uspokojení svých choutek, něco
předat, něčím ohromit, nebo dokonce někdy i poučit. Píše-li knihy, maluje,
sochá, pak asi si mnohdy dlouho vystačí sám. Ale píše pro druhé, divadlo a
film točí s nadějí, že si najde své diváky, maluje s tím, že si někdo jeho
obraz pověsí a bude se na něj občas dívat. Umění je setkávání s lidmi. A
umění je hledání a učení se. Od druhých, od života a navazování na jiné.

První terapeuty, stejně jako první filmaře, nebo malíře, hudebníky,
literáty, neměl učit kdo . Učili se, hledali. Nacházeli a občas zoufali.
Radovali se, když našli, zoufali, když jejich představy neodpovídaly
výsledkům. Měli odlišné technické možnosti a přesto mnozí z nich tvořili
díla, které ještě dnes nechávají v člověku nevyslovitelný úžas.

Egyptské pyramidy a Akropolis v Athénách, jsou profláklé věci, přesně do
chvíle, než na vlastní oči uvidí člověk rozsah těch věcí. Představí si tu
práci, co museli lidé vykonat a rozsah, toho, co museli lidé v té době
vymyslet. Technické prostředky, kterými tohle všechno dokázali. Pak se
skloní před těmi prvními, co jim ti velcí dnes stojí na ramenou.

Tedy, začnu se učit. Nejen přemýšlet, ale i hledat, jak to dělají ti
úspěšní. Protože málo platné, jedině od úspěšných se může člověk naučit,
nejen tvořit, ale třeba i žít. Nejde o to je otrocky napodobovat, ale
zjistit, co je v jeho moci a zkusit to dotáhnout k tomu, aby byl s
výsledkem spokojený. Nechal jsem si natočit všechna představení, které jsme
uskutečnili od roku 2014. Byli celkem čtyři. V každém tom záznamu jsou
zajímavé věci.

Stejně zajímavé věci jsou v pořadech, kde jsem vystupoval. Sleduji, jak
se chovají herci, moderátoři, jak se v nich chovám já. Co by bylo dobré
udělat, co v žádném případě nedělat. Když jsem sledoval ty terapeutické
scény, došlo mi, že tím, že jsem opravdu tu herečku, herce sledoval, působil
jsem na ni uklidňujícím dojmem. Takže ona, pokud se přepnula do emocí
vyžadující role, tak postupně docházela k uklidnění, což ji také vlastně ta
role předepisovala. Samovolně došlo k tomu, k čemu dojít mělo.

Tím, že jsem se v těch scénách choval jako terapeut, k tomu
terapeutickému efektu v podstatě došlo. Ve výše zmíněné scéně s paní
Čárovou, bylo vidět, jak si během toho rozhovoru zcela instinktivně po
odchodu „exmanžela” kdy se ji ulevilo, aniž by to na ní někdo
chctěl, přesedla blíž ke mě. Vzhůru
do bezvědomí Od 16-18 minuty, trvá ta scéna.

Takže asi si ty terapeutické scény v roli Laterána zahraji sám. Uvidím,
jestli mi to s ochotníky půjde stejně dobře jako s profesionály. Ale myslím,
že jo. I když, kamera je neúprosná. Ta ukáže všechny chyby. Naštěstí mám
záznamy ze všeho, co jsem v ČT natočil a mohu se poučit. Napřed se člověk
dívá, aby ukojil své ego. Většinou se zděsí, pak se podívá, jak to dělají ti
druzí. To se zděsí ještě víc, neb má pocit, že všichni jsou mnohem lepší než on. Posléze se z výsledkem smíří, pak odhaluje
chyby a nakonec i ty dobré věci. No a když si myslí, že už ví jak na to,
natočí film sám. Potom se zřejmě nestačí divit. Jo jo.

•