Pět let jsem čekal

Balada o Anorexii

Jdu nočním městem,
které se celé ve tmě utápí
jdu po nekonečné ulici
temné a bez světel
však ponenáhlu z nebe padá hvězda
a černou dlažbu rozzáří
 
Ta hvězda mi spadne těsně k nohám
– zdvihnu ji a ona přímo na mé dlani
mě celá štěstím ozáří
já však v ní neviděl jsem hvězdu
– já spatřil tanečnici
 
Náhle
jak po mávnutí kouzelného proutku
to město zalilo se jasným světlem
– jak nastal by den nikdy nekončící
což na svědomí měla ona
– má jasná hvězda – můj živoskvoucí sen
 
Já tančil s tou hvězdou ulicí v onom městě
a opojen pocitem právě nabytého štěstí
snad sám vlastním blahem zaslepen,
nevšiml jsem si v té omamné záři,
že chřadne a slábne - můj živoucí sen
 
A tak jsem s ní tančil
svůj sobecký tanec dál
a nevnímal blížící se nicotu,
která se začala zákeřně
vkrádat úzkými uličkami do našich srdcí
nicota jež svou drtivou silou
dohnala tu hvězdu nešťastnici,
až na samý pokraj sebezničujícího gravitačního kolapsu
 
 
Sám z jejího neštěstí
nyní jsa rdoušen bolestí
jež mne nemilosrdně obtáčí jako lstivý had
jež zabíjí pro krásu
dal bych teď vše za kousek lásky
aby mohla se zas znovu smát
 
Však láska zdá se trne hrůzou
při pohledu na tu hvězdu
která kdysi bývávala mi múzou i mým životem
teď však tělo kost a kůže
jak umrlce nevěsta
láska v hloubi duše skryta
ven se zjevně nechystá
 
Město je opět zcela temné
– teď jen smrt se plíží ulicí
moje hvězda leží němě
a děs v očích má i na lících
nepoznává mě má hvězda
– zapomněla kým jsem byl
výčitky a zloba temná
je teď její svět i cit
 
Plynou dny i měsíce
- čas co by neúprosná řeka teče
znám ji už celé dva dlouhé roky
– ona však pro sebe si našla domov nový
za dveřmi jednotky intenzivní péče
kde leží celé dny i měsíce
 
Na srdci jizva za jizvou se hojí
po šrámech jež mi zanechala ta
v níž se sám na mou věru teď už nevyznám
co mě s ní vlastně stále ještě pojí?
- láska, soucit, pocit provinění
- odpověď na to
- mé svědomí mi nikdy nepřizná
 
Plynou dny i měsíce
- čas co by neúprosná řeka teče
a další rok mé srdce kamení
snad aby uneslo ty kruté rány meče
co by mé hvězdy nešťastné lásky znamení
- a plynou dny i měsíce
 
V zoufalé tísni mé skráně šednou
a čas jak by zrychloval najednou svůj krok
- však den za dnem bez lásky se neúprosně vleče
- já jiné odmítám a stále doufám v hvězdy uzdravení
už další dlouhý rok
 
Však dost už osude – poslední kapka
a pohár hořkosti již přetéká
teď předkládám ti já svůj účet
- žádám satisfakci
a to dřív než odnese jej krutá řeka času
jež mnou teď tak nelítostně rychle protéká
 
Osud však není hráčem čestným
- chvíli se směje a pak zas náhle mlčí
- nenaznačí ani slůvkem kudy vede cesta daleká
- co na tom že na té cestě vlčí
divá zvěř na cáry trhá člověka
 
Snad sejde z očí sejde z mysli
já zas volně po té cestě chci jít dál
snad proto jako žhář zbaběle pálím mosty
neboť má hvězda na věky zdá se zakletá
 
Však osud se mnou sarkasticky hrá
neboť má hvězda po duhovém mostě
zas náhle zdráva přilétá
zpět se ke mě vrací jako dávný sen
o šťastné lásce jež jí teď v očích září
– já ale zdám se náhlým štěstím hvězdy své
být nyní zcela rozpolcen
 
Ona vyňala mi balvan z hrudi 
a problém zdá se vyřešen 
však tam kde mi má hlava radí
miluj ji a opatruj
tam šrámy srdce zjizvené
teď bojácně mi říká – ne!
 
Ne s osudem
ale s vlastním srdcem
teď se musím rvát
abych byl schopen zas a znova
mou hvězdu celou svou duší milovat
 
můj boj však marný zdá se mi
- to co tak samozřejmě znělo
jako lásky vyznání
teď dělá ze mne
posledního z lidí na zemi
a s odstupem času
už mi jen hrůzu nahání
 
Zřejmě ortel už byl vyřčen
proto lásku, city jež ke mně má hvězda chová
teď hořce vystavuji v šanc
jak vesmírná supernova
ať zazáří až přijde čas

když už nejsem schopen 
šťastnou učinit ji více
ať sám před sebou
alespoň neztratím svůj glanc
 
Plynou dny i měsíce
- čas co by neúprosná řeka teče
pět let jsem čekal
abych nás ode mne osvobodil
pět let jsem ti hvězdo pro nás
hledal z gruntu jiného milence!?