Znám křišťálovou studánku kde nejhlubší je les…
tak jeden z básníků své verše začíná
znám křišťálovou duši jež míří do nebes
tak verš tvým nitrem život prolíná
Je průzračná a čistá - tvá duše nevinná
když cítí radost tak štěstím se směje
je průzračná a čistá jak vodní hladina
když cítí smutek - pláčem se chvěje
Nezná co přetvářka, co intrika znamená
je přímá a rovná jak horizont času
jak byla by pravdou a jsoucnem zmámena
jenž neumí předstírat falešnou krásu
Jen kdesi v dáli lehounkým obloukem
pojí se s bohem v úhledný kruh
v němž utkána jakoby nebeským pavoukem
pavučina lásky je z barevných stuh
Čas plyne a život tvrdé rány štědří
to osud začíná vybírat svou krutou daň
v co, v koho, jak a komu se dá věřit
vidouce anděla v síře a ohni měnit se v saň
Tak bezelstná krajka tkaná s důvěry a citu
ztrácí ponenáhlu překrásný svůj vzor
a tam kde byla duše průzračná a čistá
se znenadání zjevil kalný temný vzdor
Tehdy jasné oči chtěly spatřit šťastnou budoucnost
najednou teď není jisté - nic - jen lidská proradnost
duše náhle nemá sílu odolat té temnotě
ta tam je teď láska, city – zbývá jenom vztek a zlost
Duše tvá tenkráte ryzí – štěstím už se nesměje
duše tvá tak čirá tehdy – pláčem už se nechvěje
tam kde svítil kdysi křišťál kalí duši špíny hnus
tam kde kdysi proudil život tam se teď jen válí trus
...znám křišťálovou duši jenž poznala svět
našla však jen hnůj a špínu
a že hnůj a špínu našla jen – věz že svět je jí nehoden
pak zeptej se – kdo je vinen
amen - amen - amen
