Ironie osudu - emanace mentálky

Melodram

Má Lásko – omlouvám se za včerejší večer

asi už to nikdy nebude jako dřív

vypadá to jako krutá a nelítostná ironie osudu

protože kdykoli jsem s tebou někde,

kde by měla panovat především dobrá zábava

a cítím, že bys mohla být se mnou alespoň

chvíli  šťastná 

něco zlověstného se ve mně náhle vzpříčí

a po té nejsem s to jakékoli odezvy tvé velkorysé náklonnosti,

protože vím, že ti nebudu schopen poskytnout

to co ode mne očekáváš, po čem toužíš a co by sis jistě zasloužila

V době tvé nemoci jsem zdá se prožil více bolesti

než je člověk v normálním vztahu schopen unést

a kdykoli teď pocítím tvojí velikou lásku

kterou ke mně chováš - mé srdce se zjevně vyleká natolik, že není schopno přijmout

tu tvou krásnou, čistou duši a nakonec ti vždy svou reakcí

jenom ublížím a ostatním je to asi přinejmenším

neobvyklé

 ...Také mne to moc trápí, ale nejsem si vůbec jist

jestli to někdy budu schopen zvládnout a jestli ne,

tak jestli mi odpustíš nebo mě dokonce pochopíš

tak že se ještě jednou omlouvám a doufám,

 že se na mne nebudeš zlobit

snad tě ještě někdy potkám – buď sbohem - má Lásko