Zvířecí podoby

Mezi své nejdražší počítám také naše tři zvířecí potvory, chlupaté, mazlivé, vyžadující neustálou pozornost, loudící, žárlivé...

Vždycky jsem chtěla mít zvířátko. Už jako malé dítě jsem přesvědčovala rodiče, abychom mohli doma mít nějaké to chlupaté, čtyřnohé něco :) V první fázi jsme to se sestrou "ukecaly" na kocoura. Dva dny před mýmy osmými narozeninami nám v paneláku, ve třetím patře, zamňoukal u dveří chlupatý uzlík. Nemohla jsem si přát lepší dárek... Přesvědčování - hlavně maminky - bylo tvrdým oříškem. Byli jsme na ni tři (táta, ségra a já) a přesto to bylo málo. Maminka byla neústupná. Nakonec rozhodla - za dva dny přijede babička, uvidíme co ta řekne, do té doby může kocour zůstat. Pamatuju si, že jsme mu se sestrou vymyslely nějaké exotické jméno... (za nic si nemůžu vybavit, jaké to bylo) a když přijela babička, upínaly se k ní naše veškeré naděje. Jelikož první, co babička spatřila, když otevřela dveře bylo "jeee, to je krásná kočička", bylo rozhodnuto. Exotické jméno jsme vyměnili za českého Mourka a měli jsme první zvíře :) Postupem času nás Mourek omrzel...tedy, ne že by nebyl zábavný, ale stával se agresivním a my se sestrou jsme mu musely "na střídačku" měnit písek... A to pro děti není zrovna zábava. Mourek byl "osobnost" naší rodiny, hrdý jako král, nenechal se nikdy moc hladit, nebyl na takové projevy lásky stavěný. I když postupem času si ke mě a k tátovi cestičku našel a moc se mu líbilo, když jsme ho mazlili. "Vydyndaly" jsme si se sestrou na rodičích, že si můžeme pořídit křečka. Tak jsme si každá za dvacet korun pořídila křečíka džungarského. Ségra měla Fifinku a já Broňu. Byli to ti nejochočenější křečíci, které jsem kdy viděla. Když tato dvě naše zvířátka odešla do svého zvířecího nebe, sestra se zařekla, že žádného křečka nikdy více. Já ne... chtěla jsem toho maličkého kamaráda. Takže po Broňovi následoval Arnold, Marty, Sniff... Ale to nejdůležitější jsme stále neměli - pejska. A tak se náš táta rozhodl, že mamince dá k jedněm vánocům báječný dárek :) Protože ta jediná byla samozřejmě proti. Těžko říct, zda se vánoce roku 1994 podařily nebo ne. Maminka dostala krásný prsten, robota do kuchyně, spoustu krásných dárků a.... štěně. Maminka plakala. Věděla, že ji čeká další člen domácnosti, který bude vyžadovat její péči. Psí holčička dostala jméno Bára a stala se maminčinou nejvěrnější společnicí. Bára i Mourek společně pozorovali křečka v kleci, naprostá idyla. I když každý měl asi trochu jiné záměry. Baruška si myslela, že ta malá chlupatá věc je její miminko a Mourek měl za to, že je to prima večeře. Křečkové všichni umřeli, pořídila jsem si rybičky, které Mourek velice úspěšně vylovil... Nevadí, s rybičkami se stejně nepomazlím. (ne, že bych měla něco proti rybičkám, ale pro mě to prostě není) Když jsem se odstěhovala od rodičů, chyběl mi doma ten čtyřnohý přítel. Ne, že by můj tehdejší dvounohý přítel nestačil, ale v podstatě jsem ho donutila, abychom si pořídili pejska. Šmudlu - psí holčičku jsem si zamilovala na první pohled. Když jsme se na ni šli "podívat", šeptem jsem přítele prosila, aby řekl, že si jí vezmeme. Udělala mi spoustu lotrovin, zničila ponožky, od babičky, která mi je už nikdy neuplete...rozkousala všechny boty, hadry, ručníky... cokoliv jí přišlo pod čumáček. Dostala nespočtukrát vynadáno i výchovný průplesk... Na návštěvách u maminky se docela dobře sžila s Barčou i Mourkem. Ale jak to tak chodí, lidi se schází a zase rozchází. Když jsme se s přítelem rozešli, já se vracela na nějakou dobu domů, takže Šmudla zůstala jemu. Z rozchodu jsem se vzpamatovala docela dobře, za Šmudlou jsem ještě rok brečela. Po nějakém čase jsem se odstěhovala od mamky úplně. A asi po roce jsem si k přítelovi pořídila zakrslého králíčka. Bobo byl báječný "kočkopes" dělal si, co chtěl, kdy chtěl, měl jemnou srst jako angorská kočka, byl náladový...prostě svůj. A můj přítel. Když bylo Bobovi rok a půl pořídila jsem si k němu psa. Ale jakého ... Piňďa je kříženec čivavy a pitbula. Je to takové malé ušaté torpédo. Je to neskutečný "hajzlík", bojí se lidí, ale ke mě jako by přirostl. Boba měl celkem rád. Asi jako hýbajícího se plyšáka. Bobo je ve svém zvířecím nebi už rok, Mourek roky tři... A Šmudla, když jsem viděla po dvou letech odloučení, mínila zbourat byt. Loni jsem poznala současného přítele. Když jsme se přestěhovala, získala jsem adoptivního pejska :) Matýsek si na Piňďu rychle zvykl a naopak. Chovají se k sobě jako bráškové. Nedají na sebe dopustit. Když hubuju Piňďu, Matýsek ho běží bránit. Když má Matýsek svůj epileptický záchvat, lehne si Piňďa k němu a pomáhá mu to překonat. Žárlí na sebe navzájem, na každé pohlazení, na každé sebemenší sousto něčeho dobrého, ale mají se rádi. Když odejdu třeba jen na půl hodiny, vždy mě vítají, jako by mě neviděli roky. NIKDY nejsou otrávení, když mě vidí. Vynucují si pozornost, chtějí si hrát, spí se mnou v posteli, nejlépe nalepení na mě. Minulý týden jsme si pořídili křečíka. Jmenuje se Toníček. Je roztomilý, ještě trochu plachý, ale zvykáme si na sebe. Říkáte si, že mám doma zvěřinec? Já vím... a možná jsem ještě neskončila. Vzala bych si domů všechna zvířátka. Ne, nekradu pejsky od obchodů... Mám svoje zvířátka ráda, mám ráda jejich čistou lásku a radost. Jsou mými nejlepšími přáteli, vždy jsou u mě, když je potřebuju. Cítím se s nimi šťastně. A jen doufám, že oni také.