Můj život blondýny

Skončil. Zčista jasna, rychle, tak jako začal.

Blondyna u tyce :-)))

Kdysi dávno jsem si říkala, jak by byl život krásnej, kdybych mohla být štíhlá, modrooká blondýna s dlouhýma nohama.

Musela jsem si přiznat, že:

1) do štíhlosti má a vždycky měl můj „macík“ daleko,

2) modrý oči můžu mít tak maximálně přes barevné kontaktní čočky (za všechno můžou moji rodiče, protože mají oba tmavěhnědý oči)

3) bez podpatků prostě vyšší ani dlouhonohá nebudu.

Po několikaletém přemlouvání sama sebe, že blond mi půjde „k pleti“, jsem se odhodlala a šla jsem do toho. Do blond. Hned, okamžitě, nebo si to rozmyslím.

První fáze mojí bloňďatosti byly spíš do Lišky Bystroušky. Rezatá jsem byla, houby blond. Všechny vlasy jsem si spálila. No hrůza děs a utrpení. Po několika takových „kůrách“ jsem dosáhla svého. Byla jsem blond, ale věřte, že to nebylo jen tak. Jelikož jsem nosila opravdu krátký sestřih, tak to ani nebylo vidět, jak jsem si svoje (kdysi hodně husté a pevné vlasy) zničila. Jasný, že jsem chtěla vědět, jak na to bude reagovat okolí. Co okolí, chlapi. Chtěla jsem srovnat, co je na tom, že blondýny mají větší úspěch, pravdy. („Co je nejtěžší na tom, když se přebarvíš na blond? -- Když ti musí odoperovat půlku mozku“)

Poslední březnový pátek jsem výzkum po pěti letech ukončila. Okamžitě, hned a rázně. Vrátila jsem se ke své hnědé barvě (a i když mi slečna kadeřnice raději nechala pár pramenů u obličeje blond, abych si na sebe líp zvykala… stejně teď na mě ze zrcadla kouká cizí ženská)

Výsledky mého soukromého průzkumu jsou:

1) většině chlapů je naprosto jedno jestli jste blond nebo brunetka,

2) nohy se vám neprodlouží, barva očí nezmění, nezeštíhlíte

3) po pěti letech odbarvování z tmavě hnědé na blond si naprosto odrovnáte kůži na hlavě,

4) život je jedna velká proměna

Takže jsem zase bruneta. Okolí šokováno… já taky. Pořád si to nějak nevěřím a každou chvíli koukám do zrcadla, jestli se mi to náhodou nezdá. Ale jo, je to dobrý, jsem spokojená. A docela mě baví, že lidi, kteří mě znají jen jako blondýnu si myslí, že „teď to bude lepší“, že už nebudu „blbá blondýna“ (za kterou jsem se teoreticky pět let vydávala). Takže … ne, nebude to lepší, nepřibyla mi zpátky půlka mozku, pořád jsem stejně já.

Maskování ukončeno, s barvou vlasů moje mozková kapacita nesouvisí.