Co všechno mi bylo odepřeno, aneb O bohatství

Život není pohádka ani vždy procházka růžovou zahradou. Někteří mají všechno, jiní nic a já…

Nikdy jsem nedostala panenku Barbie. I když jsem po ní prahla sotva jsem ji uviděla u svých šťastnějších kamarádek. Všechny pokusy jak zapůsobit na rodiče selhaly, protože by museli kupovat rovnou panenky dvě. Byly jsme dvě holky a co měla jedna, nutně potřebovala i ta druhá, jinak by se jednalo o diskriminaci. A to moji rodiče nehodlali připustit.

Nedostala jsem do vínku štíhlou postavičku. Což mě určitou část života opravdu štvalo. Jak je to všechno nespravedlivý, když ségra je jak opuchlá nudle. Nezbylo mi, než se buď užírat a nebo smířit s tím, že jsem vzala maminku přes kopírák a geny mého ultraštíhlého otce se rozhodly počkat až na „druhej pokus“. Evidentně jim to vyšlo.

Taky na mě tam nahoře asi trochu zapomněli s trpělivostí. Ne, že bych byla nervák, ale na některé věci prostě trpělivost nemám a nikdy mít nebudu. Jak se říká – trpělivost růže přináší. Tak proto jsem nikdy nebyla těmito krásnými květy zahrnována ve velkém! Záhada rozluštěna.

Značkové oblečení jsem dostala jen jednou – fosforově žluté sportovní boty. Jinou barvu v mé velikosti a cenové hladině, kterou byli moji rodiče ochotni do nich investovat (pořád jsme byly dvě holky) neměli. Tyhle boty jsem hýčkala několik let. Přesněji do té doby, dokud jsem byla schopná zamaskovat škody způsobené štěnětem.

A ať teď přemýšlím, jak chci, tak mě nenapadá nic dalšího, po čem bych bytostně toužila a nedostala to. Asi přece jen je na světě nějaká spravedlnost. Nebo vlastně není, protože oproti tomu, co jsem nedostala jsem dostala:

- dar života, i když mě museli 3 minuty křísit páč jsem se málem uškrtila na pupeční šňůře

- zdraví (relativní, ale přesto zdraví)

- úplnou rodinu, i když ne vždy to fungovalo jako v pohádce

- prarodiče, kteří mě milovali, i když v té době se to ještě neříkalo tak nahlas, ale spíš se to   

cítilo a prožívalo

- dětství plné her a fantazií (kde jinde bych se naučila základy vaření, než na pískovišti??)

- možnost poznat opravdové přátelství, které ustojí vzdálenost i čas

- možnost poznat zamilovanost, lásku i zklamání a příležitost vyrovnat se s ním

- 10.090 probuzení do nového dne (pokud umím počítat, je možný že jsem se někde sekla)

- místo, které můžu nazývat domovem

- příležitost pracovat a dělat to, co mě baví

- poznávat nové lidi a Osudy, činnosti a nápady

- schopnost radovat se i trápit …

a v neposlední řadě lásku, které věřím.

Je toho strašně moc. Něco přišlo tak nějak „samo“, o něco jsem se musela zasloužit.

Ano, nemám luxusní dům, auto…nemám nic z toho, co by se v dnešním světě dalo nazývat přepychem. Ale ve skutečnosti jsem bohatší než mnozí jiní. Možná jste taky, jen o tom zatím nevíte.