Práva dítěte v ČR? Lepší je ta o Sněhurce!

Včerejší den přinesl zajímavý spor o střídavou péči, téma hojně diskutované i zde na blozích. Zní to hezky, když obě strany argumentují právy dítěte. Ta jsou přitom u nás již dávno na vedlejší koleji.

Zastánci střídavé péče argumentují právem dítěte na oba rodiče. Její odpůrci namítají, že dítě není kufr, který se přenáší z jednoho bydliště do druhého. Oběma dávám svým způsobem za pravdu. Drtivá převaha soudních verdiktů ve prospěch matky je podezřelá a podle mě vede k dalšímu oslabení otcovské role ve společnosti. Na druhou stranu představa dítěte pendlujícího mezi dvěma bydlišti není o mnoho vábnější.

Intuitivně je mi přesto sympatická snaha, aby libovůle soudů při (ne)uložení střídavé péče byla omezena. Soudy by měly fungovat na základě principu: ,,Milý tatínku, pokud chceš vidět často své dítě, vytvoř mu doma především dobré prostředí. (Ale snaž se také v mezích okolností i civilizovaně dohodnout.)´´, nikoliv na základě principu ,,Milý tatínku, chceš-li své dítě vídat N dní v měsíci, vysol svému právníkovi 20 000 x N korun českých, a potom se uvidí.´´

Cokoli, co v tomto směru umenší prostor justiční hydře, má mé implicitní sympatie. Na to, abych řekl: ,,Ano, ta Staňkova novela je opravdu výborně vypracovaná.´´, ale nejsem dostatečně fundovaný. Ovšem je pochopitelné, že kritici této úpravy se rekrutují mimo jiné z řad právníků (a ještě více právniček), kteří by tím měli umenšen prostor pro svou špinavou hru.

Co mě však udivilo nejvíce, že se tu kvůli diskutované novele sešel (asi po roční pauze) jakýsi Vládní výbor pro práva dítěte. V situaci, kdy naše rozvodové právo nezná výrok o vině,  rozvod rodičů s malým dítětem je poměrně snadný, kdy nemalá část společnosti vnímá manželství jako přežitek (takže se řada dětí rodí mimo manželství), je spor o tato opatření při rozvodu či rozchodu rodičů pouze hašením pokročilého požáru.

Dítě je dnes v běžné lidové mluvě vnímáno jako produkt (,,Možná si ho pořídíme.´´), případně jako hrozící průšvih (,,Nezapomeňte na ochranu!´´). Moderní společnost dnes vůbec povyšuje různé libůstky jednotlivců (volná láska, manželská nevěra, praktikování nestandardní orientace) na tzv. sexuální a reprodukční práva, zatímco skutečná práva dítěte, vycházející z přirozeného řádu, zůstávají zapomenuta kdesi v koutě.

Zisk šarlatánů provádějících různé podivné kejkle s člověkem coby biologickým materiálem (nově zřejmě IVF pro ženy ve velmi pokročilém věku, do budoucna patrně také IVF pro lesbicky žijící ženy – na inkubátory pro následně nedonošené děti budeme solidárně přispívat všichni) je dnes povýšen nad elementární přírodní zákony, přičemž odbornou diskusi vedou lidé v prokazatelném střetu zájmů. Děti z dětských domovů mají být podle nejednoho novátora používány jako trenažér na psychoterapii sexuálních menšin.

Není potom překvapením, že se ministrem zdravotnictví může stát spisovně mluvící vzdělaný farizej, který staví literu zákona nad lidský život, a tak by (ve strachu ,,z právního vakua´´) sociálně problémovým dětem vyhradil namísto babyboxů popelnice. A ještě ho chválí politici napříč spektrem, neboť je to ,,profesionální manažer a skutečný odborník´´.

Ve společnosti, kde konzumní choutky vůdčí skupiny (pracujících a relativně zdravých lidí ve věku zhruba 30 – 60 let) rozhodují o zákazaném a povoleném, podporovaném a trestaném, obdivovaném a opovrhovaném, není na skutečná práva dětí příliš prostoru.

Pokud se tato situace za přispění společnosti i státu přeci jen někdy změní, půjde o cosi jako protipožární opatření. A ta já preferuji před handrkováním dvou skupin hasičů, kteří se jen přou o to, jakým způsobem vynášet z budov ohořelý drahocenný nábytek.

KONEC ČLÁNKU