Být skeptikem znamená, málo věřit tomu, co slyším, často nevěřit ani tomu, co vidím :-) Přesvědčit skeptika je cesta dlouhá. Když už se pro něco rozhodne, je opět těžké mu vymluvit opak, že to, v co byl přesvědčován, už neplatí a je to teď jinak. Trochu zamotané, kostrbaté, ale je to tak.
Nejznámějším spolkem Českých skeptiků je klub Sisyfos. Jedním z nejuznávanějších světových “nedůvěřivců” je James Randi. Ten, 7. června 1989, nabídl v americké televizi 100.000 dolarů tomu, kdo mu ukáže zázrak. Zázrak, tedy věc nevysvětlitelnou. Například čtení myšlenek, levitaci, předpovídání budoucnosti i fungující lečitelství atd. Není to až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Šarlatán musí dokázat, že nejde o náhodu a vyloučit pochybnosti tím, že věc s úspěchem několikrát zopakuje. Potom má nárok na vysokou odměnu. Tato odměna se během let stále zvyšuje. Tuším, že dnes se jedná okolo jednoho milionu dolaru. No a jak asi tušíte, do dnešního dne se nenašel NIKDO, kdo by dokázal, výše popsaným způsobem, existenci zázraku. Jsem přesvědčený, že pokud má někdo zázračný dar, nestojí o peníze, nestojí o slávu, žije si ve svém podivínském světě a má co dělat, aby tomu sám porozuměl. Možná je považovaný ostatními za blázna. Pardon, ale nevěřím těm, co “zázračně léčí” za peníze.
Už dlouho mě provází myšlenka, že o malém zázraku vím. Ví o něm i spousty z nás, střetáváme se s ním běžně, ale nikdo ho nedokáže normálně vysvětlit. Bůhví jaký zázrak, to není ale o přece... O co jde?
Pokud někomu řeknu, aby bez hodinek, či jiného zařízení změřil půlhodinu, tedy aby se přesně po 30. minutách ohlásil, opravdu málo kdo se trefí. Natož, aby to několikrát zopakoval. Je to těžké trefit se i do 10 minut. Myslím, že do 6 hodin to nedokáže nikdo. A přece to jde.
Spousty z nás jdou večer spát, v noci tvrdě spí a ráno se vzbudí pár minut, možná vteřin, před zazvoněním budíku. Jak to? Jak to, že nikdo z nás nedokáže určit 30, nebo 60 minut a přitom jdeme-li spát ve 22:45 a nějak potřebujeme, vzbudíme se na šestou a to téměř přesně? Tedy v tomto příkladu, přesně po sedmi hodinách a patnácti minutách. Přitom nevíme, kdy jsme přesně usnuli, nic netiká, srdce tepe jinak, než vteřinovka a přece, náš mozek dokáže celou noc spočítat 435 minut, celkem 26100 vteřin? A ne jednou nebo dvakrát za život, ale třeba několikrát do měsíce, u někoho běžně, několikrát týdně. Nespíme, ani neusínáme přece pořád stejně, aby si mozek zvykl na přesných 435 minut. Někdy usneme dříve, jindy později a pokaždé za jiných okolností... JAK TO!?
Patřím spíše do skupiny skeptiků, ale rád bych, kdyby mi toto někdo uspokojivě vysvětlil.
