Vyšlo to na začátek června 1995. Mimo jiné proto, že mi byl vydán řidičsky průkaz na motocykly s objemem nad 50ccm. Ve čtvrtek vyzvednutí řidičáku, v pátek ráno připevníme batoh a startujeme ze Slaného.
Výpočet byl jednoduchý: silniční motorka udělá, a to skutečně, rychlostní průměr 2 násobně rychlejší než auto. Kdo se někdy svezl, potvrdí. Takže Chorvatská Pula je vzdálena cca 1100 km. Autem to trvá asi 12hodin, na motorce zákonitě šest, nejvíce osm hodin. To mi nikdo nevyvrátí. V devět hodin vyrážíme.
Pondělí. Po slabé hodince jsem daleko za Prahou, směrem na Strakonice. Trasa je načrtnuta přes přechod Dolní Dvořiště, směr Linc, na Salzburg, tunely v Alpách, Vilach, před Terstem doleva na Istrii. Nedá se zabloudit. Večer sehnat ubytování a dál se uvidí.
Po jedenácté jsme opravdu na hranicích. To už máme po druhé natankováno. A docela mě bolí ruce, jak brzdím. Hranice v pořádku. Do Lince je to kousek. Svačíme. Bolest se zvyšuje a není pozice jak si ulevit. Tankujeme. Po třetí předjíždíme ta samá auta. Kolona. Využíváme toho, že jsme „hubenější“ a střední čárou projíždíme dlouhou kolonu. Najeli jsme si dobrou hodinu. Cestovní rychlost se dá udržet okolo 180km/hodinu, přesto je to hrozná nuda. Před námi se objevil policajt, také na motorce. Zpomaluji. Má BMW a jede okolo 170 a sedí. My ležíme. Projíždíme tunely a motorka přestává táhnout. Na plyn skoro neodpovídá. Mám z toho divný pocit a mokrá záda. Co se děje? Po projetí tunely je vše v pořádku. Myslím, že je to nedostatkem kyslíku.
Sjíždíme do Slovinska, míjíme Terst, nádhera. Široká silnice, pár aut. Dolívám olej, dlouhá dálnice dala motoru zabrat. A jsme v Chorvatsku. Prima, už jen kousek (jaká mýlka). Cestou vidíme rozstřílené domy, díry do obýváků a kuchyní. Nikde živá (!) duše. V okolí je prý položeno tisíce min. Povstali proti sobě známí, z přátel se stali nepřátelé. Takto to vypadá krátce po válce. Zastavíme a vyfotíme? Raději ne. Rychle pryč.
Do Puly dorážíme večer, po 11. hodinách z toho přes čtyři v Chorvatsku! Vysílení, hladoví. 8x jsme tankovali! Jediný otevřený hotel stojí 85 DM. Přespáváme v chatkách patřících hotelu za něco přes polovinu.
Úterý. Druhý den po snídani vyrážíme do Rabacu. Po úporné a vysilující cestě bylo moře vysvobozením. Ubytování u agentury Admajora v pořádku. Nedaleko pláže. Balíme ručník a jedem jen nalehko, v helmě vybrat pláž. Červen, nikdo nikde, zastavujeme u hotelu na parkovišti. Zamykám helmu k zadnímu sedlu. Snad každá helma má kovový prstýnek a na motorce je k tomu určen malý zámek. Zmordovaný z minulého dne usínám na pláži. O hodinu a půl později se probouzím s rudým břichem. A ještě stehna. Prsa také. Jen obličej ne. Přes ten jsem měl ručník. Na další dny zbaven pohybu s vrstvou bílého jogurtu na těle. Jdeme na parkoviště. U motorky chybí helma! Jak se dostat domů s jednou helmou přes troje hranice, přes Alpy? …
Středa. Hlásíme vše na policii. Chladná budova, čekání, nervy, spálené břicho. Vzpomínáme na kamarádku Markétu, která má přijet v pondělí na ostrov Krk. Večer voláme z agentury, v té době ještě mobily nejsou a prosíme, aby se zastavila u kamaráda Michala a přibalila jednu helmu. Krk je asi 150 km, to je po všech útrapách vlastně jen kousek.
Čtvrtek. Našli jsme Markétu. Helmu přivezla. Díky. Odpoledne opouštíme Krk. Po pobřeží zpět do Rabacu. Přijíždíme do Labinu, jen kousek od Rabacu. Na ten okamžik nezapomenu. Jedu po hlavní silnici. Z pravé vedlejší přijíždí Renault5. Prudce brzdím a ve snaze alespoň se vyhnout uhýbám do protisměru. Nic nejede. Už jsem na jeho úrovni, pořád brzdím. Po několika metrech starší muž v Renaultu5 odbočuje doleva, do další vedlejší. Rána jako z děla. Padáme. Motorka na kusy. Jsme bez zranění, trochu v šoku. Po chvíli beru foťák a vše fotím. Následuje rychlý spád. Přijíždí policie, také fotí.
Pátek, jsem u výslechu, tady už to znám. Chladná budova, čekání, nervy. Soud. Nepřiměřená rychlost. Bum 80 marek pokuta, 100 marek za soudní výlohy a tlumočníka. Namítám, že jsem byl na hlavní silnici, že pán vůbec nevěděl, že tam jedu, že ani nezpomalil, nerozhlídl se, neukazoval. Marně. Sháníme opraváře. Motorka je pojízdná. Vytekl olej a benzin. Prasklá kapotáž, zrcátko, ohnutá stupačka. Vypadalo to hůř. Opravář byl mladík, přítel dcery domácích. Děkujeme, doplácíme ubytování z posledních peněz. Balíme. Celou noc prší. A hodně.
Sobota. Ráno čekáme do desáté, déle nemůžeme. Batoh za sebe, vyrážíme. Bez kapotáže, jen s pravým zrcátkem. Viditelnost na draka. Po 70 km zastavujeme na polévku, vylévám kožené boty, ždímám ponožky. Obrovská chyba. Lezu do studených ponožek a nacucaných bot. Tentokrát to nuda není. Hlavou se mi honí pocity jestli se mi to jen nezdá. Leje tolik, že není vidět značka vesnice. Vůbec nevím jestli jedem správně. Na hranicích nás pouští přednostně. Na dálnici se nedá jet za autem. Musím jet tempem, aby mi kapky stékaly z helmy. Nerozeznávám jestli auto přede mnou jen svítí, nebo brzdí. Přejíždíme Alpy, okolo poletuje sníh. Zastavujeme u benzínky, na tabuli svítí 2 °C. Mám chuť se zhoupnout. Uvědomuji si co člověk vydrží. Pršet přestává až u Lince. Počítám to, jeli jsme v dešti 600 km! Zdá se to domů už jen kousek. A přece, ještě 300 km. Po Čechách to pálím co to dá. Ať jsme doma. Dálková světla, otáčky nejdou pod 6000. Přijíždíme domů po 10. večer. Vysílení, unavení. Konečně. Všechno stranou, jdu si lehnout. Ale docela ten zábavný týden utekl.
