Český Kras 1987

Píše se rok 1987 a cestování po světě se ještě stále omezuje na východních oblasti. Zatím co tehdy výlety do Ruska, Bulharska nebo Rumunska jsou nudné, dnes je to stále lákavější a dobrodružnější. Za rozumný peníz je možno spatřit panenské Transylvánské Alpy - rodiště Drákuly, nebo Kavkaz, o kterém moje babička vyprávěla legendy a báje. Byla to prý jeda z krásných oblastí co velká Rasíja má.

My Češi, touto normalizační dobou, couráme po naší vlasti sem a tam. Zde na okamžik odbočím a poznamenám, že dnes je to často opačně. Řada z nás má procestovaný kus světa, ale Boubín, Kralický Sněžník, Macochu, Lomnický Štít, či Český Kras nikdy neviděli. Zdržuji se komentáře, zda je to dobře nebo špatně. Proti gustu… Nevadí. Právě v této době se odehrál tento příběh.

Byl jsem na SOU a měl jsem kamaráda Vláďu na GDM. Gottwaldův dům mládeže měl kroužek mladého jeskyňáře. Prolézali kdejaké díry, objevovali zkameněliny, učili se horolezectví. Byl to takový očistec od občanských nauk, svazáckých setkání, průvodů a agitací pod názvem Pionýr. Samozřejmě, moc záleželo, kdo a jak jej vedl. Tento kroužek vedli muž se svou ženou. Manželé, oba zanícení jeskyňáři, horolezci a turisté. Kamarád Vláďa se zúčastnil několika takových výprav, už tenkrát se jim říkalo cesta přežití. Spalo se v hamakách, zavěšených na stromě. Zkušený jeskyňář je učil tábořit, rozdělávat oheň, na kterém se vařilo a zase ho likvidovat, aby nikdo nepoznal, že se tam kdy tábořilo. Když doma vyprávěl, jaké to je, že to každý nedokáže, že se spousta kamarádů nevrátila, ty už nikdy nikdo nenajde, tím prý má kroužek méně a méně účastníků, nevěřícně jsem kroutil hlavou. Chtěl jsem se zúčastnit. Alespoň na jeden víkend. S kamarádem Vláďou se známe už od základní školy, dojednal mou účast a asi za 14 dní jsme jeli. V modré krosně s duralovou konstrukcí montérky, gumovky, hamaku, spacák, jídlo, kápézetku a helmu s kahanem půjčenou od dělníku z VKD, přes krosnu. Aby bylo vidět, že jsme jeskyňáři.

Část tratě autobusem ze Slaného do Kladna, kde jsme se připojili k partě, dále vlakem do Berouna. Z Berouna opět autobusem do Koněprus. Odtud pěšky do CHKO. Cestou mi Vláďa vyprávěl historky co se „opravdu“ staly, uváděl i jména kamarádů, kteří se pohřešují. Když si nebudu dávat pozor, tak moje jméno přibude na seznamu. Ani pes po mně neštěkne.

Jarní večer při ohni byl příjemný. Vyprávění ostatních a hlavně Vládi, který po několika výpravách měl tolik příhod, že jsem byl na vážkách, jestli se to všechno dá vůbec stihnout. Unaveni jsme usnuli. Houpací sítě mají několik výhod: Není chladno od země, relativní pohodlí. I v případě přeháňky se dá nad sebe uvázat něco proti dešti. Když je člověk výš na stromě, nemá v noci to podvědomí, že ho bude očichávat kňour, liška, nebo že mu něco vleze do ucha jako na zemi. Tedy klidněji spí.

Ráno se stávalo brzy. Vláďa měl originální úvaz a to mezi dva stromky, které se přes noc ohnuly. Láďova hamaka tvořila písmeno U a jeho kolena se dotýkala brady. Rozlámaný nedal na sobě nic znát. Dopoledne jsme dostali trénink mladého horolezce. Vázaní dračího, lodního a UIAA uzle, pravidlo 3 pevných bodů atd.

Po obědě bylo slanění do jeskyně Dědek. 30 metrů hloubka kam shora ani kahan nedosvítil. Lezli jsme až do krajů, kde se opravdu nedá dál. Už v těchto okamžicích jsem si byl jistý, že ze mě jeskyňář nebude. Klaustrofobií netrpím, ale dobře mi nebylo. Vláďa byl ve svém živlu. Nechal se uvázat za holínku: „Polezu, až kam to půjde. Když se tam neobrátím, zařvu a tahejte.“ Nahoru jsme lezli pomocí šplhajích blokantů. Zařízení které jedním směrem lanem propouští, druhým ne.

Odpoledne byl průlez velkou asi 400metrovou jeskyní. Do ní se lezlo z hlavního vchodu, po uvolnění malé klece. Pro mě to bylo opravdu peklo. Jednotlivé části se musely zdolávat i tak, že se lezlo po zádech. Potom po hlavě dolu. A zase nahoru. Protože profil průlezu byl do U a po břiše by se tam člověk zlomil v zádech. Další kus byl tak nízký, že jsem si musel sundat přilbu. A strkat ji před sebou. Jíl se mi dostával pod montérky, za nehty a do holínek. Před koncem se před námi otevřela obrovská jeskyně, která když se osvítila, měla velikost malého hangáru. Konec se blížil. Shromáždili jsme se u plechových dveří, které ústily do povrchového lomu. „Zapomněl jsem klíče od dveří!“ zaznělo, „Dáme si to zpátky.“ Podlomily se mi nohy, zatočila hlava, pokoušel se o mě průjem. Vláďa lezl mezi prvními. Zdolával otvory jako krtek. Já, mezi posledními. Bylo mi zle. V Jednom průlezu jsem se zahákl za akumulátor, ten se rozepnul, kahan přesto svítit. Tma. Cítíte jak máte otevřené oči více než normálně. Jak se každá zornice pokouší ulovit záblesk světla. Nic. Absolutní tma. Pojala mě hrůza. Smrt. Zdálo se mi, že vidím své jméno na seznamu všech Vláďou pohřešovaných. Zakřičel jsem: „Počkejte na mě! Nemůžu dál!“  Kousek ode mě jsem zaslechl: „Ještě 20 metrů a si venku.“ Z posledních chvil jsem se doplazil do konce. Kdo to nezkusil nepochopí.

Dnes z odstupem let, když vidím dokument o Českých speleologických skupinách patřící k nejlepším na světě tak nějak tuším...