Hluboký gong! Světla zhasínají. Do sálu hluboko pod zemí není slyšet z venku nic. Vůbec nic. Je tak odhlučněný, že není slyšet ani vlastní dech. A to doslova. Koukám na přísedící okolo mě. Rty se pohybují, výrazy se mění, ale zvuky žádné. Co je?
Roztržitý dirigent si rovná motýlka a brýle. Ťuká na stolek. Ticho. Grand piano začíná celé představení. Je jen pár metrů ode mě. Přidává se flétna. Pak zvonky a basová kytara. Jsou tak blízko! Teď sbor. Přesný úder do tyčí. Zvoní mi v hlavě. Obrovský několikametrový buben zazněl. Znovu a znovu. Teď zase basa, je také obrovská. Div, že se vejde do sálu. Taková se opravdu nevidí, tedy neslyší. Je zajímavé, nevím čím to je, že ani obrovská basa ani veliký buben nepřekáží ostatním nástrojům. Ostrý zvuk španělek vyplňuje každý kout. Je to opravdu pozoruhodný zážitek. Sál je širší a hlubší než vypadá. A skotské dudy! Na ty bych zapomněl. Koncert doznívá. Pozor na jemná kožená křesla. Sedat si opatrně. Sedí se v nich pohodlně, ale jsou fest. Po chvilce se jakoby obepnou. Upozornění: „Když dojde proud nehrajeme!“ Údržbář je rychlý za hodinku je skoro hotov. A lístek? Stojí balík peněz. Do nejmodernějšího sálu s akustikou, kterou mají jen vybrané Mercedesy, Audi, nebo raketoplány NASA se nechodí s kováky!
Co druhý koncert? Sál není tak utlumený. Občas jsou slyšet zvuky z venku. Ale střecha se dá sundat zábradlí vyndat. Celý je najednou malý. Jednoduché, lehoučké, sedačky, na kterých se dá sedět dlouho. Přitom navržené na začátku 80. let. Netlačí namačkají. Zvuk je křišťálový. Zní dlouze, jemně, detailně. Buben i basa jsou menší, ale ne malé. V případě poškození, třeba jen koberce, se mění za pár kaček celý sál. I s elektroinstalací. A lístek? Ten je za desetinku.
Tak které?
