Prázdninové cestování: sem určitě nejezděte!

Začátek července jsem strávil v regionu, totiž na venkově, ve vesničce zaklesnuté do hlubokého skalnatého údolí na východním úbočí Českomoravské vrchoviny.

Ani telefonní signál tam nedosahuje. Pro ten se musí na kopec, nebo do městečka v údolí, kam se ostatně musí pro leccos.

Ale je tu krámek, ve kterém mi paní Vaňků prodala pohled, je na něm ta vesnička malebně vyfocená. Ale už neměla známku. Smůla, zvláště, když poštovní box, totiž schránka, je hned na rohu ulice. „Lidé do ní házejí z jedné strany psaníčka a z druhé dvacetikorunu,“ poradila paní prodavačka. Zda psaníčka k lidem doletí, o tom už spolehlivých informací neměla. Nezbývalo, než se s pohlednicí vydat do městečka nad Svitavou, bratru 4,5 km po proudu místního potůčku a temným lesem plným krásných srnců. V městečku býval kdysi trošku průmysl, takže trošku prosperovalo a bývalo trošku bohatší, než je dnes. Je tam drogérie, ve které mají stále holicí štětky, mýdlo v kelímku a Pitralon, úžasné železářství, kde mají všechno, i rum v oddělení domácích potřeb, a také je tam pošta. Tedy… poštovní úřadovna ve vile obecního úřadu. Jedu tam.

Vžil jsem se do místního občana, jenž není vybaven elektroautem a ještě nemá k dispozici sdílené elektrokolo, neb obec ještě čeká na dotaci. Takže veřejnou. Ve všední den jedou autobusy dva: jeden po sedmé ráno, druhý ke druhé odpoledne. Na zpáteční je zapotřebí pokaždé něco přes dvě hodinky vyčkat. Jedna cesta vyjde na dvacku, obě na čtyřicet Kč, jen o korunu méně než ta známka.

Ten odpolední spoj je vlídnější, protože se na zpáteční bus dá už počkat v restauraci Na kovárně, otevírá v jedenáct. Je usazena v takovém starobylém stavení u hlavní silnice, bývalé kovárně, kdo by to byl řekl. I v největších vedrech je tam příjemně, protože je to postavené ekologicky, sice ještě jako tak primitivně, na počátku minulého století, ale i bez předpisové izolace drží správnou teplotu výborně. I teplotu piva. Závada je, že pošta už nepoštuje, na léto si upravila, totiž zkrátila úřední hodiny do dvanácti.

Paní Vaňků mě na druhý den utěšuje, že ten pohled předá jednomu ze sousedů, který jezdí do městečka pravidelně. Tak jo. A jdu si nakoupit. Už pro mne zvláště objednané opravdické šumáky, co jsme si je jako děti sypaly rovnou na jazyk, chutnají stále stejně. (“Už je berou i místní, furt se divili, co na nich máte,“ povídala onehdy paní Vaňků.) Hořčice nikde neinzerované značky, skvělá, křenová a v tubě. Neuvěříte tomu, ale když tubu zmáčknete, vyplázne hořčici a ne napřed tu nažloutlou kyselou močku. Tavený sýr bez želatiny a bez škrobu. Trochu se matlá, ale chutná jako sýr. Vynikající marmelády odkudsi z jižní Moravy a úžasný sirup se 35 % ovocného podílu za cenu poloviční, než máme v Praze. Na láhvi na nálepce je jméno - opravdu jméno - výrobce, ne firmy. Sadu ponožek tuzemské značky, pro mne i pro vnoučata. Gothajský salám, který chutná po cibulce a česneku a voní po celé kuchyni. Na nic není sleva, protože tu nic není drahé, no fakt.

Ano, i velké maloobchodní řetězce se v reklamách mohutně chlubí, že nakupují od místních dodavatelů. Mohou mít pravdu, ale kolik těch místních dodavatelů je například v Praze?

Kde že je ta moje vesnička? Neřeknu. Nechci, aby tady vypuknul ten ouvejtourism. Aby tu vyrostl resort pro 1200 hostů, wellness, lanové centrum, nákupní galerie řetězce Bersi & Dejsi, vyhlídková cesta do koruny stromu (toho před hospodou), a v celé obci zákaz parkování.

Psáno pro deník Mladá fronta Dnes