Na pozadí záleží

Při pohledu na hlavní politické výjevy by nemělo unikat jejich pozadí. Většinou je gotické, bez perspektivy, v lepším případě pozlacené.

Moderní výmluva z neúspěchu nebo neschopnosti mezi politiky je, že „špatně komunikoval/a“. Nedokázal/a vysvětlit, prodat úspěch, objasnit potíže… což se mělo vykomunikovat. Svádí to k překladu, že ten či ona nedokázal/a lidi kolem sebe nebo veřejnost účinně balamutit.

Ale buďme korektní. Jde o to, co se jak sdělí, a co už ne. Jádro sdělení, hlavní motiv výjevu, bývá celkem jasný. Ale pak jde ještě o okolnosti, o to, co je na pozadí. Gotický malíř neznal perspektivu. Figury jsou takové neohrabané, ruce a prsty jakoby zalomené (neznal ani anatomii) a pozadí se nemalovalo, místo něj je často jen zlatá plocha. Až renesance objevila perspektivu a začala malovat za figurami nebo ději také zajímavá a konkrétní pozadí. Obrazy získaly nejen hloubku, ale také kontext. Zobrazovaly, kromě portrétů a postav, také krajinu a my poznáváme třeba italskou, brabantskou či jinou. V politických projevech poslední léta taková perspektiva čím dál citelněji chybí.

Například se živě diskutuje o zvýšení licenčních poplatků za rozhlas a televizi. Jeden z návrhů zní, že by se veřejnoprávní sdělovací prostředky platily přímo z daní. Zastánci zachování, eventuálně zvýšení poplatků, argumentují nejsilněji zachováním jejich nezávislosti. Komentátor Mladé fronty Dnes Miroslav Korecký si v jednom ze svých sobotních sloupků všiml, že v odboru strategické komunikace státu Otakara Foltýna je přítomna Marie Kolínská, moderátorka nezávislé České televize. „Současně je tajně placena i vládou,“ píše Korecký. Další členkou je Ludmila Hamplová, nezávislá novinářka Zdravotnického deníku, také placená vládou. Pak je tam Ivan Manolov, mj. spoluzakladatel spolku Nelež, který tlačil na zadavatele reklamy, aby neinzerovali na protivládně zaměřených webech. Jestliže tedy proti financování veřejnoprávních médií přímo státem stojí obavy z jejich nezávislosti, pak přímé financování diváky a posluchači přes licenční poplatky nezaručuje nic.

V Praze jde řeč o zvýšení jízdného v městské hromadné dopravě (MHD). Nic proti tomu, je to zapotřebí. Pražská MHD je mimořádně robustní, spolehlivá a její kvalita, tedy i pohodlí cestujících, se zlepšuje. Jednorázové jízdné se sice od roku 1990 zvýšilo zhruba čtyřicetinásobně, ale to si kupují prakticky jen cizinci a přespolní. Diskuse jde o časových předplatných jízdenkách. Jejich cena je nyní, po zlevnění v roce 2014, vyšší jen 4,7krát. Tržby z jízdného loni dosahovaly 4,2 mld. Kč, kompenzace na zajištění dopravy, to jsou dotace z městského rozpočtu, činily 18,51 miliardy korun. To je pro dopravní podnik a městský rozpočet situace neudržitelná, byla by i pro větší a bohatší města.

Jenže zároveň Praha vede kampaň na omezování individuální osobní dopravy rozšiřováním placených zón parkování a zvyšováním parkovného. Nejen ve městě, ale už i na předměstích. Že prý se má omezit počet aut pravidelně přijíždějících do Prahy. Podle výroční zprávy Technické správy komunikací (TSK) jejich počet od roku 1999 stagnuje, průjezdy vnitřním koridorem trendově klesají. Přesto je ve hře nápad zpoplatnit vjezd do centra města. Co naopak roste, je počet cestujících po železnici do Prahy i městem samotným. Ale kapacita tratí a spojů je vytížena, její zvýšení bude více než obtížné a nějaký čas potrvá. Navíc je prakticky veškerá železniční doprava dotována veřejnými rozpočty i státem. Na rozdíl od MHD a železnice individuální doprava je provozována téměř zcela na náklady uživatelů. Tak ji ještě erár podojí. Počínaje spotřební daní na pohonné hmoty přes již zmíněné parkovné a městské mýto, až po naplánované emisní povolenky na benzín a naftu.

Náměstek primátora pro dopravu Zdeněk Hřib, jedna z hlavních figur výjevu, plánované poplatky a zpoplatnění zdůvodňuje tím, že město dotuje parkování soukromých vozidel na veřejném prostranství. Ve skutečnosti ale Praha na poplatcích za parkování vydělává ročně několik set milionů korun. Je to jistě více, než kolik Dopravní podnik hlavního města Prahy zaplatil holdingu Dozimetr. Perspektivně pár set milionů na pozadí dvacetimiliardového rozpočtu působí jako mírně zvlněná krajina. Při bližším ohledání je to ale krajina velmi divoká.

Hřib zisky z placeného parkování porovnává nikoliv s výdaji za provoz a údržbu placených parkovišť, ale s miliardovými výdaji za údržbu veřejného prostranství. Člověk, který nedokáže tyto položky od sebe odlišit, nemá v dopravě co pohledávat. Natož dozírat na největší městský dopravní podnik v zemi. Tady by kromě úpravy pozadí celkovému výjevu pomohla i výměna hlavní figury.

Na dalším obrazu prezident Petr Pavel podepisuje zákon o státním rozpočtu, předkládá mu jej premiér Petr Fiala. Přesvědčuje prezidenta i veřejnost, že je to rozpočet úsporný a proinvestiční, rozvojový. Odborníci, včetně poradců vlády a prezidenta, jej označují za špatný, falešný. Nadhodnocuje příjmy a podceňuje výdaje. Prezident přijímá slib předsedy vlády, že za rozpočet ponese morální a politickou odpovědnost. Na síti X se nese ozvěna, že vláda snížila deficit o 180 miliard korun. Výjev naznačuje, že se odehrává zázrak. Jak se snižuje dluh, který se příští rok o nějakých 450 miliard korun navýší? Na pozadí morální a politické odpovědnosti, což jsou výjevy čistě esoterické, by se mohl objevit daňový poplatník se svatozáří, kterak hradí stamiliardovou obsluhu dluhu. Co je císařovo, odevzdejme císaři.

V tomto případě očekávaná změna hlavních figur výjevu nepomůže. Nový hrdina, slibující vše ve prospěch onoho daňového poplatníka, je věrným učedníkem toho stávajícího. Chybějící peníze do rozpočtu prostě dosype. Miluje bližního svého jako sama sebe. Pozadí zůstane ploché, pozlacené.

Tento článek neobsahuje ani náznak ironie.