Co když se bojí?

Očkování proti covidu se otevřelo mladým lidem nad 45 let. Odborníci tuto fázi označují za klíčovou, protože těch lidí je hodně, jsou ekonomicky i společensky velmi aktivní, mají mnoho osobních kontaktů. Ale jim se moc nechce.

Čtyřicátníci se do očkování zrovna nehrnou. Ještě silnější rezistence se očekává u lidí mladších 40 let. Co to?

Vakcinolog Marek Petráš pro Lidové noviny řekl, že mladší ročníky jsou zdravé, nebojí se nemoci a tak pro ně očkování není nijak atraktivní. Krajští hejtmani chystají propagační a přesvědčovací akce, ale neměli by to přehánět. „Čím více kampaní, tím bude růst i odpor vůči očkování. Mnohdy mi to připadá kontraproduktivní,“ řekl na to Petráš.

Ano, může mít pravdu. Mladí lidé jsou zdraví, pocit nesmrtelnosti k jejich životní etapě přirozeně patří a nakonec většina z nich se zatím s různými životními peripetiemi vždy nějak vypořádala. Což ještě neznamená, že by se na očkování vykašlali úplně. Spíše ho začnou „honit“, až budou muset, například před zahraniční dovolenou. Hospody, sport a divadlo nebo koncert zatím nějak očůrají, nejspíš.

Ale co když je to naopak? Co jestli se o své zdraví neobávají příliš? Zpráv o vedlejších účincích, podivných emboliích a záhadných manipulacích s vakcínami a jejich schvalováním prošlo za poslední půlrok webem i novinami dost a dost. Tu někdo umře, tam nějaký stát vakcínu pozastaví... Staří lidé už toho tolik neriskují, ale co my mladí? Máme se nechat nadosmrti zmrzačit? Statistika „jeden renonc na sto milionů“ se odráží v horizontu sedmdesátiletého člověka docela jinak, než v mysli čtyřicátníka.

A pak je tu ještě verze třetí, taktéž nedoložená. Očkováním se slibuje „návrat k normálnímu životu“. Ale má to být „normální život“ na jakési zvláštní povolení. Na průkaz bezinfekčnosti. Na Covid pas nebo na Zelený pas nebo na QR kód, ale to už je jedno. Normální život se prezentuje jako „výhoda“. Což je něco, co mladí lidé odmítají.

Ne snad, že by pamatovali svěrací kazajku komunismu. Ale už si pamatují „normální život“ před pandemií. Fungoval i bez zvláštního povolení. A nyní velmi dobře tuší, že ty různé robustní informační a evidenční systémy na očkování, testování a zápisy do telefonů se zřejmě nebudují jen na několik příštích měsíců. Že vznikající databáze, instituce a komise najdou dostatek důvodů, proč ve své práci a v monitorování chování obyvatel pokračovat.

Tato obava mladých lidí je zcela oprávněná. Nechtějí být iniciátorem ani obětí takového systému.

Leč nicméně, snaha je oočkovat má rozumný důvod. Velmi rozumný. Ovšem najít přijatelné, srozumitelné a hlavně důvěryhodné sdělení, které by na lidi zafungovalo, bude zatraceně obtížné.