Chvála papírových novin: nic na vás nemají

Z papírových novin se nikdo nedozví, kdo jsem, čím se živím, kde bydlím a kolik za ně utrácím. Paní prodavačce nemusím podepisovat žádný souhlas a můj názor na počasí nevycinká žádné třetí straně s oprávněným zájmem.

Četba tištěných, tedy papírových novin, je návyková. Hodně lidí, o kterých vím, že četli pravidelně nebo hodně často Lidové noviny, mi říká, jak jim teď chybějí. Odvykací kúra přes internetovou verzi lidovky.cz je opravdu jen náhražkou.

Na papíře jste viděli hned, který autor článek spáchal. Při snídani jste noviny pobryndal kávou? Nic se neděje, ono se to vcucne a do odpoledne uschne. Ale když si pobryndáte mobil, je problém. Když si nadrobíte do tabletu, blbé. Když zahlédnete zajímavé téma v tištěných novinách, pohodíte si je otevřené na příslušné stránce na pracovní stůl a přečtete později. Ty internetové si taky můžete založit, zkopírovat odkaz, ale pak zapomenete, kde ho v počítači máte… A když ho najdete, počítač vám sdělí, že jejda, něco se nepovedlo, nebo že stránka, ta webová s tím článkem, už není dostupná.

Mladé lidi, kteří nemají na tisk (tedy papírový, to ostatní jsou už jen média – zprostředkovatelé; překl. aut.) vypěstovaný návyk, to nemrzí. Kdoví, zda vůbec ještě snídají, a když, běžně přitom projíždějí svá elektronická zařízení se záviděníhodnou bravurou. Možná si do nich nadrobí, ale bezlepkové drobky. Také na nich lze konzumovat zpravodajství, ale opatrně. Je užitečné – a teď obecně, netýká se to vůbec Lidovek, to byl jen takový literární úvod – předtím pročíst tři až pět stran výtahů z několika zákonů a směrnic a nařízení, namátkou: nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (to je to GDPR), zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, zákonem č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a dalšími právními předpisy upravující ochranu osobních údajů, a tak podobně.

Dále jste informováni, že poskytovatel může sledovat vaše zařízení přes soubory cookies (čajové pečivo; překl. aut.), může tyto údaje využívat pro personalizovanou reklamu a pro výběr článků, které vám nabídne na obrazovku. Sleduje ve vašem zařízení, co vás zajímá, co ještě čtete kromě jeho stránek, kdy to čtete a proč to čtete a dokonce kde to čtete. Může sledovat vaši práci ve vašem osobním počítači nebo mobilu. Tyto informace předávat partnerům, uchovávat nebo zpracovávat na základě svých smluv se třetími stranami, tedy v podstatě s kýmkoliv. Vaše osobní informace jsou samozřejmě anonymizované, zato obdržíte personifikovaný obsah a reklamu…?! A jsou samozřejmě v bezpečí, věřte tomu. Osobních údajů jsou v temné síti k mání cloudy (mraky; překl. aut.), můžete jich mít, co vám rozpočet a kapacita hard-disku stačí. Tak už jen kliknete na souhlas a máte zprávy tak řečeno zadarmo.

Lze to zpravidla vyřešit předplatným: za to nebudete mít reklamy cílené na vás nebo dokonce žádné. Zůstane jen oprávněný zájem poskytovatele. Modelově to přijde, řekněme, na 180 Kč měsíčně, to je ta verze úplně bez reklam. Pro srovnání, je to podobné poplatku za veřejnoprávní televizi a jen o málo více než za veřejnoprávní rádio, které se vás neptá, jestli to platit chcete nebo ne. Je to asi 4,4krát levnější, než typické papírové noviny, uvažujme o 24 Kč za výtisk 30 dnů v měsíci.

Nejsem ajťák, řeknete si, nerozumím tomu, a budete mít pravdu. Pak jsou ještě weby, na kterých se platí jen za některé určité články. Ale rozmím tomu, že ani moje spřátelená trafikantka neví, kde bydlím, čím se živím, netuší, co čtu, kromě toho, co mi sama prodá. V těch novinách je samozřejmě reklama, ale nemusím počítat do pěti, než ji přeskočím, a necílí na mě. Nakonec i v těch veřejnoprávních sdělovacích prostředcích údajně není, a přesto tam je. Další výhoda tištěných novin je v tom, že nemusím studovat stohy zákonů a podepisovat nějaké povolení. Místo toho s paní prodavačkou prohodím pár slov o počasí a jestli už jí přešla ta bolavá záda a jak to mám s těmi svými. Ona to žádné třetí straně s oprávněným zájmem nevyzvoní. Podobně, jako datové centrum, i každou trafiku někdy někdo vykrade. Bude mi líto paní trafikantky, ale jinak mě to nedojme. V tom obchodě není nic mého a z ničeho, co si z ní zloděj odnese, se o mně nic nedozví.

Za noviny zaplatím malou částku v hotovosti, takže finanční úřad se sice dozví z elektronické pokladny a čárového kódu, že se v tom kterém krámě prodaly právě tyhle noviny, ale už se nedozví, kdo si je koupil, že bydlí poblíž a chodí tam skoro pravidelně. Nakonec se papírové noviny báječně hodí k podestýlání domečku mým morčatům. (Včera mi jedno umřelo. Žeby absťák na ty Lidovky...?)

Tak jsme se nenápadně posunuli ke chvále papírových a kovových peněz. Používám rád platební karty, je to rychlé a pohodlné. Přesto jsou určité formy transakcí, u kterých se elektronické stopě vyhýbám. To kdyby si někdy ministerstvo práce a sociálních věcí vlezlo na můj účet a zjistilo, že do restaurace zavítám tak zhruba jednou týdně… a sakra, tady dokonce dvakrát! Jméno té hospody a datum transakce jsou na výpisu z účtu.

Jednou, v nedaleké budoucnosti, už budou jen peníze virtuální, vydávané a spravované cedulovou bankou. Možná naší českou národní, možná tou evropskou. Z pohybů na účtu nějaký ten vládní Výbor pro ochranu ústavy, svobody a demokracie (VOÚSD) vyčte, že už jsem vypil moc cukru a snědl moc vepřové krkovice, projezdil kvartální příděl emisních povolenek, a zarazí úhrady za toto zboží, případně strhne progresívní daň.

Za žádné papírové noviny neschováme, holenkové.