A dešťovou vodu chytat do lžiček!

Představte si les po kalamitě, třeba řádění orkánu. A jeho správce, který začne situaci řešit tím, že vyšle na mýtinu skupinu dětí sbírat polámané větvičky. Nějak podobně je to s ministerskými návrhy na řešení sucha. 

Ministerstvo životního prostředí chce motivovat lidi, aby využívali dešťovou a odpadní vodu. Na zalévání zahrad, na splachování, apod. Na první pohled to vypadá více než chvályhodně. Na druhý je ale zjevné, že se tím nic nevyřeší. Jde o pomyslné plivnutí do moře.

Nic proti ekologickému chování každé domácnosti. Jenže zásobování vodou představuje systém. Potřebuje tudíž systémová řešení. Abychom dešťovou vodu dokázali opravdu využít a nepouštěli ji ve velkém do kanalizace.

Ve škole jsme se jako děti učili, že dešťová voda se vsákne do půdy nebo steče do řek. Jenže dnes její velká část skončí – v kanalizaci. A z ní putuje do čističek jako odpad.

Spadnou-li dešťové kapky do lesa, je zde slušná šance, že se vsáknou do země. Z polí zpravidla v důsledku stále silnějšího pěstování širokořádkových plodin rychle odteče do níže položených míst. Skončí-li v řece, zmizí zpravidla poměrně rychle z území státu (pokud není na cestě přehrada). Zamíří-li do obydlených míst, skončí v kanále. A déšť v obydlených oblastech, na silnicích, v továrnách, skladových dvorech… ten tam zmizí takřka ze sta procent.

Nemám nic proti zalévání zahrádky dešťovou vodou. Naopak, přijde mi více než rozumné. Ale proti množství „kubíků“ tlačících se do odpadů jde o okrajovou záležitost.

Navíc – majitel silnice, ze které voda odteče do kanálu, samozřejmě neplatí stočné. Stejně jako majitelé dalších typů pozemků. Platí jej ale ti, kteří jsou na kanalizaci připojeni. Za všechny. Voda, kterou bychom měli zachytávat v krajině, které bychom měli vytvářet podmínky, aby se vsákla do půdy a kterou bychom měli využívat jako cenný zdroj, končí jako odpad. A ještě za to platíme.