Všude bylo bílo.

Moje sága pokračuje. Čeká mě dalších 6 týdnů, kdy se budu plahočit o berlích, poněvadž ještě moji levou bolavou nohu nemohu zatěžovat. Na zatím poslední operaci s kotníkem jsem byl na konci dubna letošního roku. Je to už docela dlouho, ale nějak se mi to teď nechce, mrška, hojit. Ona artrodéza nebo-li ztužení kloubu je náročný výkon. Už to ale nějak vydržím. Před 1231 dny jsem zvládl mnohem těžší věci. Jako například přežít, probudit se po 10 dnech z umělého spánku, půl roku ležet připoutaný k nemocničnímu lůžku a být závislý na pomoci druhých. Tak teď zvládnu i toto. A když na konec budu jakž takž normálně chodit tak to všechno za to stálo.

Můj současný zdravotní stav mi umožňuje si ještě jednou sednout a projít si okamžiky, které mi změnily život.

V tomto článečku nebudu popisovat to, čím jsem si prošel, ale chci se věnovat tomu, co jsem zažíval před samotnou nehodou. Někteří lidé, které znám, mi dnes říkají, že jsem měl tehdy opravdu zvláštní období. Dnes jsem se o tom přesvědčil. Ještě, že tu máme tolik zatracovaný facebook a aplikaci Timeline aneb procházení časem.

Tak jsem si přečetl některé svoje příspěvky z května až července 2010.

31. květen 2010. „Nosím černý brejle, protože mi nejde chránit svoji duši, která něco tuší.“ Možná, že už jsem tou dobou tušil, že se může stát něco, co mi změní život. Co, to jsem tehdy samozřejmě ještě nevěděl.

7. červen 2010. „Deprese silnější než kokain, ostřejší než marihuana a procítěnější 
než extáze!!“

15. červen 2010. Něco na odlehčení. „Mám život jako vlaštovka. Žeru v letu, seru v letu.“

16. červen 2010. „Schováváme se, protože chceme, aby nás někdo našel. Utíkáme pryč, protože chceme, aby nás někdo vzal za ruku a přivedl zpět. Necháváme si lámat srdce, abychom viděli, jestli se najde někdo, kdo střepy z našeho srdce vezme a slepí je zpět dohromady.“ Mísily se ve mně pocity. Byl jsem nešťastný. Chtěl jsem chodit s jednou holkou a ono to nevyšlo. Svým životem jsem se tehdy doslova potácel.

22. červen 2010. Patrně jsem se bavil horoskopem. „Horoskop pro kozorohy na dnešek: Začínáte hledat svou vnitřní krásu, která je vskutku nádherná. Uvidíte, až ji objevíte. (krásné)“

8. červenec 2010. „DNEŠEK JE PRVNÍM DNEM ZE ZBYTKU VAŠEHO ŽIVOTA, TAK HO ŽIJTE NAPLNO!!!“ 

11. červenec 2010. Poslouchal jsem písničku BOULEVARD OF BROKEN DREAMS od skupiny GREEN DAY. „Číst mezi řádky. Co všechno je zkažený a co v pohodě. Kontroluji své životní funkce, abych věděl… Že stále žiju a kráčím sám.“

18. červenec 2010. Poslouchal jsem písničku OBJEV od skupiny VYPSANÁ FIXA. „Objevuje, že ví, kdo je, ale že vlastně neví, kde vlastně je. Tak a tak, všechno je naopak.“

18. červenec 2010. Zvláštní vzkaz. „Jack Starks: Bylo mi dvacet sedm… když jsem poprvé zemřel.“

18. červenec 2010. Další zvláštní vzkaz. Díval jsem se na film Svěrací kazajka v hlavní roli s Adrianem Brodym. Hlavní hrdina Jack Stars, veterán z války v Perském zálivu, je neprávem obviněn z vraždy. Sled událostí vrhne Jacka do péče psychiatrů v rodném Vermontu. Pod vlivem experimentálních léků a moderní psychiatrie uvidí, že může cestovat v prostoru a čase. Na jedné ze svých výprav do budoucnosti odhalí svou nadcházející smrt. „Vzpomínám si, že všude bylo bílo. Byla válka a já si připadal živý, ale popravdě jsem byl mrtvý. Někdy si říkám, že přežijeme věci jen proto, abychom mohli říct, že se staly. Že to nebyl někdo jiný. Že jsem to byl já. Někdy přežijeme, abychom přemohli nepřízeň osudu. Já nejsem blázen, i když si všichni myslí, že jsem. Žiju ve stejném světě jako ostatní. Jenom jsem z něj viděl mnohem víc než většina z vás.“ Když jsem se probudil z umělého spánku. Všude jsem viděl lidi v bílém. Vzpomínám si, že jsem se bál světla a strašně se mi třásly ruce. Možná kvůli tomu, že když se mi stala nehoda, řidič mě oslnil dálkovými světly a pak přišla rána.

19. červenec 2010. „Byl jsem na špatném místě ve špatný čas, ze špatných důvodů a špatných rýmů. Ve špatný den špatného týdne…“ Myslím, že toto vystihuje vše. Moji obrovskou chybou tehdy, 23. července 2010, bylo to, že jsem byl ve špatný čas na špatném místě.

20. červenec 2010. Poslouchal jsem svoji oblíbenou písničku z filmu Nekonečný příběh. „Proč jsem při poslechu této písničky vždycky tak naměkko? Kde je říše fantazie? Tak kde je??!“

23. červenec 2010. Den mé nehody. V jedné aplikaci na facebooku mi vyšlo, že za 10 let ze mě bude důchodce. Tehdy jsem se tomu samozřejmě smál. Dnes je ze mě invalidní důchodce. Paradoxně to netrvalo ani těch 10 let.

At už se na to podívám, jak chci, je to zvláštní. Jasně, nebýt facebooku, tak se ani takhle detailně nedozvím, co jsem si v té době myslel a jakým obdobím jsem si procházel. Dalo by se říct, že ty všechny vzkazy, že to byla jenom náhoda. Stal se ze mě člověk, který se snaží hledat skryté souvislosti. Možná mám i díky svým zkušenostem a zážitkům blíž k duchovnu. Takovýto zásah osudu změní život, navždy. Svoji druhou šanci jsem uchopil a už ji nepustím.

Myslíte, že můžeme vytušit osudový okamžik? Přivádí mě to ještě k jedné úvaze. Kdybychom dopředu věděli, co nás čeká a měli šanci to změnit, změnili bychom to? Bylo by to bez následků?

Ne, vím, že se na ono pověstné kdyby nehraje a když se něco stane, člověk to musí vzít, zvednout se, oklepat se a pokusit se jít dál. Ale co kdyby?