Nejtěžší závod mého života.

Milé čtenářky, vážení čtenáři mého blogu, zdravím Vás v novém roce 2014. Chci Vás seznámit s knížkou, která mi v mých těžkých chvílích hodně pomáhala. Jmenuje se Nejtěžší závod mého života a popisuje život a hlavně těžkou nehodu fenomenálního lyžaře Hermanna Maiera. 

Tento Rakušan přezdívaný jako Herminátor se narodil 7. prosince 1972 v Altenmarktu. Vyučil se zedníkem a než začal svou neuvěřitelnou kariéru sjezdaře, pracoval jako instruktor lyžování. Stal se dvojnásobným vítězem na olympiádě v japonském městě Nagano, dvojnásobným mistrem světa v roce 1999 a trojnásobným celkovým vítězem Světového poháru. To vše ještě před nehodou na motorce, v důsledku které téměř přišel o pravou nohu a která změnila jeho život.

„Jsem přesvědčen, že Hermann svým příběhem pomůže mnoha lidem. Především pak těm, kterým hrozí, že po nějakém těžkém zranění ztratí veškerou naději.“ (Lance Armstrong)

„Hermann Maier – to je pro mne největší návrat sportovce všech dob!“ (Martina Navrátilová) 

A nyní již ukázky za samotné knihy.

Proti takovýmto nepravdivým výrokům nechám hovořit fakta – po nehodě visela moje holeň pouze na několika cárech kůže, což ale z medicínského hlediska nebyl ten největší problém. Mé tělo se chovalo nenormálně, stál jsem před selháním ledvin, játra nefungovala dobře a stav mých nervových drah přispěl k tomu, že jsem dočasně nemohl pohybovat ani svoji „zdravou“ levou nohou. (str. 10 - 11)

Náraz 250 kilogramové masy motocklu – pravým stehnem proti karoserii odbočujícího automobilu – vnímám jen podvědomě. V tom okamžiku se od sebe odtrhnou holenní a lýtková kost. Vnímám kovovou pachuť krve v ústech. Ovšem, stále jsem na živu. Co se to stalo? Instiktivně beru do ruky své pravé stehno a vidím, že noha visí jen na pár cárech kůže. Je pátek, 24. srpna 2001, 19:24. Závod mého života začíná. (Str. 14)

Ležel jsem na jednotce intenzivní péče, v místnosti zářilo neonové světlo. Někde v pozadí pípaly přístroje. Všude kolem infuzní hadičky. Dvě zdravotní sestry manipulovaly s infuzemi a prostěradly. V tu chvíli mě ovšem zajímalo jen jedno – moje noha. Ukázal jsem na ovázaný, tlustý hnědý chomáč a zeptal se: „Je tam ještě?“ Může to znít typicky maierovsky, ale byla v tom hořká pravda, neboť jsem tomu všemu pořád ještě nevěřil. Měl jsem nesmírný strach, že mi nohu amputovali a – jen aby mě uklidnili – tam něco přiložili. Cítil jsem se jako mrtvý a bylo mi jedno, co se se mnou děje. (Str. 39)

Najednou člověk kouká smrti do tváře a zdá se mu, že je to nejpřirozenější věc na světě. Když někdo zemře, tak holt zemře. Dál se o tom nepřemýšlí. Přesto zde vládne jakési zvláštní spojení mezi spolutrpícími. Skoro jako v rodině. Nebyla to hezká podívaná, kterou jsme skýtali se všemi těmi kabely a hadičkami. Každý měl soucit s tím druhým. Rozhodl jsem se za každou cenu bojovat dál. V principu je to stejné jako ve sportu – člověk může utrpět těžkou porážku, ale přesto musí druhý den vstát. Rozhodující je, aby nikdy neztratil z očí cíl, na který se zaměřil. Přesně to dělá vítěze vítězem. (Str. 41)

Jeden z lékařů mě požádal, abych pohnul nohama. Já na to šokovaně: „To nejde, vůbec nic necítím!“ „Zkuste to ještě jednou!“ Vložil jsem do toho všechnu svoji sílu. „Prostě to nejde, žádná šance! Nic!“ Co teď bude? Jsem snad ochrnutý? Najednou jsem zachytil útržky slov, které všechno změnily. (Str. 42)

Hodnota hemoglobinu, která popisuje transport kyslíku v těle a tím schopnost vytrvalostní zátěže, zdaleka nedosahovala optimální úrovně. Spíše byla hluboko pod ní. U zdravého člověka leží hodnota mezi 14 až 18. Cyklistická hvězda Lance Armstrong si v knize Návrat do života stěžuje, že se u něj hodnota hemoglobinu vlivem chemoterapie scvrkla na 7. Moje se pohybovala na 6! Veškerá energie byla z těla vysáta. (Str. 64)

Opravdové problémy měly teprve přijít. Nejhorší byly noci. Když se setmělo, plíživě ve mně narůstala panika. Jedno propocené prostěradlo střídalo druhé. Vždy, když jsem se probudil úplně promočený, strhl jsem ze sebe mokré svršky a ze zoufalství křičel. (Str. 87)

Chtěl jsem se jednoduše co nejrychleji uzdravit. Za to jsem byl ochoten dát všechno. Tělo stávkovalo, ale byl to můj duch, který mě popoháněl dál. Chtěl jsem bezpodmínečně opět sám řídit. Tento další stupínek k nezávislosti byl pro mě neuvěřitelně důležitý. Sednul jsem si za volant svého pětkového BMW. Naštěstí mělo automatickou převodovku a tempomat, u kterého jsem mohl ručně přidávat plyn. To byla rozhodující výhoda, protože v pravé noze jsem neměl cit. Těch 33 kilometrů za volantem mě však stálo velké přemáhání. (Str. 101)

Největší problém představovaly boty. Ty se musely po týdny předělávat společným úsilím mé výstrojní firmy a ševce z Horních Rakous. V tom jsem byl od začátku skeptický. Vycházel jsem přece z toho, že se zase brzy vejdu do svých starých, osvědčených bot. Ale to jsem se kardinálně přepočítal. Ať se můj serviceman přes boty Gerhard snažil sebevíc, moje noha nepasovala do žádného běžného závodnického modelu. A to přesto, že jsem zůstal od lýtkové kosti dolů nezraněn. Gerhard tlačil, brousil, natahoval , nic z toho však nebylo platné. V lýtku jsem neměl cit. Pokaždé, když jsem se musel nasoukat do boty, zažíval jsem šílenou bolest. Ale nechtěl jsem fňukat: „Musím, musím! Chci přece znovu jezdit!“ Tak jsem makal dál. (Str. 128)

Začal jsem vážně přemýšlet nad smysluplností svých ambicí spojených s návratem k závodnímu lyžování. Na druhé straně tu bylo ono čarovné slůvko „olympiáda“, které nás podněcovalo ke zdánlivě nadlidskému vypětí. Mě a lidi okolo. Byli jsme spíše více poháněni samotnou myšlenkou, učinit možným něco, co se jinak jevilo nemožné. Někdy v té době jsem ztratil kontrolu nad svou fyzickou schránkou – kapitálem každého špičkového sportovce. Náhle mi chyběl jakýkoliv vztah k realitě. (Str. 144)

Nevěděl jsem, co se mnou bude. Budu moci ještě vůbec pořádně lyžovat? Co mi přinese budoucnost? Mám vše investovat do sportu nebo raději hned začít s něčím jiným? Všechny tyto myšlenky jsem si přinesl do svého vztahu. Přirozeně to se mnou v této době nebylo jednoduché. Tápal jsem celou dobu v neznámu. Byl jsem nevrlý, nespokojený, nemohl jsem si ulevit. Normálně u mě funguje sport jako přirozený ventil. (Str. 169)

Připnul jsem si lyže a odpíchl se. Přeložil jsem lyžel a čekal, co bude dál. A ono to šlo! Bolesti tu sice byly stále, ale držely se v určitých hranicích. A co bylo nejdůležitější: ve srovnání s těmi nešťastnými pokusy v zimě se mi vrátil cit pro sníh. Řezal jsem oblouky přes ledové plotny. Ano, lyžování mě zase začalo bavit! Byl to jeden z těch klíčových dnů, které si červeně zakroužkuji do kalendáře. (Str. 173)

Nakonec, po náročných 522 dnech, se díky silné vůli a velkému odhodlání tento rakouský lyžařský fenomén dokázal vrátit do jeho tolik milovaného světa – do kolotoče světového poháru ve sjezdovém lyžování. V lednu 2003 vyhrál závod v super G a v únoru 2003 získal v super G stříbro na mistrovství světa.

13. října 2009, na mimořádné tiskové konferenci, Hermann Maier oznámil konec své úspěšné závodní kariéry. Sportovat však nepřestal. Jednu dobu se poohlížel i po slavné rally Dakar. Prostředí motorsportu je Maierovi blízké. Vžďyť sjezdové lyžování a motoristické závody spojuje určitá míra rizika a hlavně adrenalinová rychlost.