Pojďte si hrát….

Pojďte si hrát. Pojďte si hrát třeba na schovávanou…Jak na to? Jednoduše. Všechny problémy, starosti a stud schováme na kamennou tvář. Pojďme si zahrát, že nás nic netrápí, že jsme šťastní… Pojďme! Až napočítám do tří, vše bude schováno za falešný výraz štěstí ve tváři. Jedna, dva, tři…..Výborně. Funguje to!!

Potkávám lidi. Denně. Pracuji s nimi. Denně. Pozoruji je a hraji si s nimi – každý den trochu jinak. Úsměvy  na tvářích všech, naprostá pohoda? Nikoli. Nervózně poklepující propiska a oči roztěkaně létají po kanceláři sem a tam. Co je však důležité, křečovitý úsměv zůstává! Jistě, proč dávat najevo nervozitu a jakýkoli neúspěch, kolika lidem tím uděláme dobře, kolik jich bude mít lepší náladu? Je lepší zůstat na koni, alespoň na oko. Nebo ne?

Potkávám lidi. Denně. Pracuji s nimi. Denně. Pozoruji je a hraji s nimi – každý den trochu jinak. Smutek a uplakané oči, tragédie a ztracený kus života. Úsměv na tváři jim ale zůstává. Koutky se stahují spíš do podkovy, přesto hra  pokračuje. Hrajeme tvrdě. Jistě, nejdůležitější je nedat najevo slabost. Hrajeme přece na schovávanou!

Změna. Jedna nebo dvě. Důležitost vysoká. Rozhodnout se správně…Nejistota s výrazem naprostého štěstí. V hlavě ale zmatek a neklid. Někdo půjde z kola ven, někdo byl přistižen při lži s výrazem bezmoci, někdo nezvládl přetvářku. Pojďme se mu zasmát, pojďme si užít jeho neúspěch a bolest. Tak a všichni, co se do něj vejde…

Kdo to je? Proč s námi hrál? Neumí to….Hej ty, nic si  z toho nedělej a trénuj, trocha arogance a víc síly! Necítit bolest. Faleš a ironie je důležitá, pojďme si zahrát znovu a přitvrďme! Vždyť život je plný smutku, bolesti a ztrát. To by bylo, abychom si pořádně nezahráli…A hej ty, Terezko, ty už s námi raději nehraj....

Potkávám lidi. Denně. Pracuji s nimi. Denně. Pozoruji je……a hrají si se mnou....i s vámi.