O smutku ze ztráty...

Jako bych stála za oknem výlohy a sledovala vlastní životní příběh. Před očima mi proběhnou první lásky, první velká přátelství, životní křivdy...vše se ale jen tak mihne....

Největší část příběhu se odehrává v minulosti a současnosti. Vidím běžet příběh, kde se spolu s Mončou snažíme užít každou minutu života. Kdy zkoušíme, co lidi okolo nás vydrží a vše se zdá tak jednoduché. Vidím běžet příběh, kde s takzvanou první velkou láskou plánuji ještě větší budoucnost. Vidím se, jak nakládám krabice plné tak "potřebných a nepostradatelných" věcí a naposledy se ohlédnu v místě, kde jsem vyrostla...vidím slzy své mámy...vím, že v případě návratu to už nebude mít stejné kouzlo a přesto si tohoto okamžiku nevážím. Stojím za sklem a pláču, protože příběh pokračuje a já jeho děj nemohu zastavit. Začíná to "vysněné období", kdy se mělo vše změnit k lepšímu, ale na místo toho vidím, jak se mi sen zhroutil a zbylo z něj jen pár slibů, trochu lítosti, krabice fotek a pár opravdových přátel.

Začínám mlátit do výlohy s chtíčem zastavit tento příběh. Tento příběh, který není obyčejný. Není to film na plátně, kterému se zasmějeme, který nás rozpláče, ale po rozsvícení světel všechno zmizí a my jednoduše odejdeme....je to film, po kterém se světlo nikdy nerozsvítí, a kde hlavním hrdinou jste právě vy......

Slzy, které dopadají na mou tvář a odrážejí se od země neuvěřitelnou silou mají pro mě teď neskutečnou váhu. Nedokázala jsem uřídit vlastní život. Najednou vidím současnost. Vidím, jak znovu padám na kolena a přeji si vše vrátit na úplný začátek. Přeji si, abych dostala tu možnost říct všem, na kterých mi záleželo, jak jsem vděčná, že jsem dostala tu možnost je poznat. Přála bych si už nikdy nevidět svoji mámu plakat, přála bych si, aby všichni okolo mě byli tak šťastní, jak je možné. Přála bych si, aby nikdo nezapomněl...

Bohužel, nic z toho nevrátím. A tak tu jen tak stojím a smiřuji se s tím, co pro mě život připravil.