Nes*r lidi, co Ti připravujou jídlo….

Sobotní dopoledne. Já i Tomáš po tahu, v hubě jako v polepšovně a pocit, že usínáme ve stoje. Natočila jsem nám každýmu ještě jedno malý pivo a doufala, že tentokrát zabere.

Hospodu jsme měli prázdnou, zaplať pán bůh ani starej Šrámek nedorazil na každodenní pivo a rum.Tom si zapálil a mně se udělalo zle. Poznal to, podíval se na mě a típnul cigáro do špinavé sklenice, ve které plavalo už dost neidentifikovatelných předmětů.

Na teploměru je 25 stupňů a to je 11 hodin dopoledne! Dneska tady chcípneme (to ještě netušim, jak blízko jsem pravdě)! Sedla jsem si na přepravku, povolila zástěru a kasírku hodila k pípě. Tomáš připravuje kuchyň na dnešní  “nával“. Normálně bych mu šla pomoci, alespoň s tou zeleninou, dneska ale nemůžu. Ví to, mám morální kocovinu, nenávidim lidi a Tom se modlí, aby mě to přešlo, než se dostaví první hosté a aby ten první, kdo přijde, nebyl zase náš oplzlej starosta. Sedím na přepravce, hlavu u kolen…sáhnu nad sebe a napiju se piva, ještě je studený…

Tomík se přišoural z kuchyně, nevypadá o nic líp, ale oproti mně se to snaží maskovat. Zvednu se a protáhnu se okolo něj. Plácne mě po zadku – nikdy si nedá pokoj (miluje mě od 6 let a už 18 let ho to drží). Mrsknu po něm utěrku a on začne smát jako blázen. Chytne mě do náručí a položí na stůl a začne lochtat. Směju se, ale dělá se mi špatně. Nepřestává. ,,Tome, já se pobleju..!!!“ zařvu a směju se dál, Tom se zarazí a strčí do mě. ,, Co je? Neboj, já bych Tě nepoblila, pozvracela bych tenhle krásnej ubrus a pak bych ho jen otočila..!!!“ směju se jako blázen, jsem trapná a vím to. Mluví ze mě zbytkáč…Tom se tváří vážně a já se pořád směju. Vyruší mě až odkašlání kohosi za mnou: ,,Ehm, ehm!“ Pomalu se otáčím. Ve dveřích stojí rodinka jako malovaná. Seskočím ze stolu a pozdravím. On stojí a civí do země, děti obdivují mucholapku, která tady visí dobrý 3 měsíce a chtějí se na ty “mrtvolky“ podívat. Ona se na ně přísně podívá a hlavou pokyne ke stolu u okna. Rodinka jí poslušně následuje. Jdu pro jídeláky a oči otáčím vsloup. ,,Tohle mi chybělo.“ zahuhňam. Poslušně se došoupu i s jídeláky ke stolu u okna. ,,Dobrý den, budete jíst?“ zní má otázka, kterou za normálních okolností pokládám celkem ráda, dneska mi to ale prostě nejde a z úst mi vystříkne slina. ,,Jistě!“ zní její odpověď mezitím, co mi z ruky vytrhne jídelní lístek. Ufff, sliny si nevšimla….Využiju toho a zeptám se, co hodlá rodinka “bumbat“. Nadiktuje mi pití pro celou rodinu, aniž by s nimi cokoli zkonzultovala, nestíhám psát,,….Dvě točené kofoly, malé pivo,  jemně perlivou vodu…Slečno, máte to? Nebyla jsem na Vás příliš rychlá? Nebo je takový problém pamatovat si objednávku pro čtyři lidi…?“ slyším, jak píská, má nepříjemný hlas. ,,Ne. odpovím, všechno mám.“ Cavrlikám a otáčím se na patě směrem k výčepu. Je mi z ní na blití! Během minutky mají pití na stole. Tomáš se směje a já ho v tuhle chvíli nenávidim. ,,Neboj, za chvilku budou papat a milostivá nevypadá, že by si vystačila s hotovkou, drahý! “ Výborně, tím jsem ho usadila a zaplul do kuchyně.

Za chvilku připluji pro objednávku. Pokud jsem si myslela, že se na mě alespoň podívá, zmýlila jsem se.,, je možné si objednat i něco z minutek, nebo by to na tento podnik bylo moc….? “ vyčaruje arogantní úsměv a POPRVÉ  se na mě podívá. Zamrazí mě.Vypadá přísně, výrazně nalíčená, brýle a rty našpulené. ,,myslím, že to zvládnu…“ odpovím a zaskřípu zubama. Usměje se a mně je jasné, že to nemůžu brát jako signál smíru. ,,Dobrá. Tak tedy, slečinko, začneme. Jednou šopský salát, poprosím ČERSTVOU zeleninu, dvakrát smažený sýr se šunkou, americké NEMASTNÉ brambory k oběma kečup….dále vepřovou panenku s hříbkovou omáčkou, hranolky…-nejsou ty houby JEDOVATÉ?.. jako přílohu opečený brambůrek, a pro Tebe – hlavou pokyne k manželovi-ano, třeba ty těstoviny? Se sýrovou omáčkou….“ Mám to napsané. ,,Bude to vše?“ Podívá se na mě. ,,Ne. Můžete umýt to okno, není skrz něj nic vidět!!  Odpoví. ,,Dělá si srandu?“ proletí mi hlavou. Podívám se na okno, které před týdnem pucovali Vašek s Monikou, když jsme měli oslavy založení města. ,,Myslím, že okno je v pořádku, pokud to bude, v rámci gastronomie vše, jdu Vaší objednávku předat do kuchyně.“ Nečekám na její odpověď a odcházím. Moje nervy zapracovaly!!! Vlítnu do kuchyně s objednávkou , rozrazim lítačky a Tom už čuchá průšvih. ,,Máme tu první oficiální kr*vu dne!!!!“ vzpomenu si na svůj oblíbený film. Převyprávim Tomovi, co se dělo….Pousměje se a já poznám, že něco chystá. Za pětačtyřicet minut nesu talíře s jídlem mým “přátelům u neprůhledného“ okna. Ona se tváří zhnuseně, i když pokládám talíře na stůl. Bude to nejspíš její permanentní výraz. Stojím za barem a pozoruji je.Chutná jim to, ona se sice tváří, jako by jedla zvratky, ale je to jen póza. Přemýšlím, co Tomík asi vyvedl……

Když dojí, odnesu talíře, ona objednává ještě dvě kávy se šlehačkou a poté si vyžádá účet. Poslušně, z posledních sil, přiběhnu a počítám. ,,Nepotřebujete na to kalkulačku? Koukáte na to jako husa do flašky…!“ sama se nahlas svému vtipu zasměje a děti i manžel mlčí. Podívám se na ně a lituju je. ,,Není potřeba, s kalkulačkou pracovat neumím…“ snažím se o poslední vtip, ale nepodařilo se.

,,pětsetosmdesátdevět…“ dvakrát podtrhnu výsledek jako ve škole a jí to pobaví. Vytáhne tisícovku a nenechá mi ani korunu!!!! Dělám, že mi to nevadí a odcházím…..

Rodinka se zvedá a opouští náš “restaurant“. Konečně!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Přijdu za Tomem do kuchyně , zapálim si cigáro a dopiju mu pivo. ,,Nenechala nám ani korunu!“ vyhrknu se očima zabodnutýma na dlaždičkách. Vezme mě za bradu. ,,Nevadí. To, co jsem jí naservíroval bude trávit ještě měsíc..“ usměje se a podrobně vypráví přípravu jejího chodu. Udělá se mi špatně….“to si děláš legraci? To jsi opravdu udělal?“ vydechnu...

Tom se na mě podívá a naprosto vážně pronese: ,, Nikdy, opakuju nikdy, nes*r lidi, co Ti připravujou jídlo…!!!“