Jednou všichni chcípneme…

Je to asi dobou. Je tak těžké žít a tak lehké zemřít. Ráda jsem se smála všemu, co jsi říkal a před čím jsi mě varoval, dokud jsi tu byl…Dokud jsi žil. Smrt  a umírání. Co nás vlastně víc děsí? Jsem přesvědčená, že to, čeho se skutečně bojíme, není smrt, ale pomalé, vleklé, bolestné umírání…

Bylo mi 14 let a na smrt jsem měla vlastní názor. Myslet na ni nebylo potřeba. Netýkala se mě. Když mi zemřel děda, dlouho jsem si to nepřipouštěla a ještě dlouho čekala, že se otevřou dveře a děda v nich bude stát. Tyhle dveře se již nikdy neotevřely.

Když zemřel Pavel, dlouho jsem v ruce mačkala fotku, na které mě drží okolo krku. Seděla jsem a děkovala mu, že mi dal šanci ve sportu - na koni. Děkovala jsem dlouho. Asi to už nikdy neuslyšel.

Jirka. Kamarád a můj šéf. Miloval sirky – sběratel. Když jsem po příchodu do práce zjistila, že už mu je nikdy nedam, zamotala se mi hlava. Otočila jsem se a běžela. Běžela jsem dlouho a ty sirky hodila z Borský přehrady. Tenkrát nikdo neběžel za mnou.

Když jsem si loni v létě při ranní kávě v práci přečetla na novinkách titulek o tragické nehodě autobusu, při které zemřela česká stewardka, udělalo se mi špatně. Kamarádka. Seděla jsem a čekala, až mi zazvoní telefon a někdo mi řekne, že to není pravda. Tenkrát mi nikdo nezavolal.

Poté, co mi letos zemřel další prarodič - děda, plakala jsem. Dlouho. Seděla jsem v kostele a přála si probudit se ze zlého snu. Nic a nikdo mě neprobudil.

Učím se žít a nebojím se zemřít. Strach mi nahání představa, koho dalšího mi smrt vezme. Ta nevědomost je zničující. Netuším, kdy budu znovu civět do prázdných dveří, kdy zůstanu dlužná vlídné slovo. Nevím, kdy budu znovu utíkat  nebo čekat na telefon, že nic není pravda stejně tak, kdy mě zase pohltí zlý sen, noční můra, ze které se již nikdy neprobudím…

Bude muset přijít smíření a citát jednoho z mých (živých) přátel: ,, Jednou všichni chcípneme!“