Léto ryšavého vlka – Morris L.West - recenze

V sedmdesátých letech vydávalo nakladatelství Odeon paperbackovou sérii knížek s ilustracemi Adolfa Borna  s názvem: čtení na dovolenou.

Díky tomu, že moji rodiče v té době tyhle knížky hojně odebírali, mám v jejich knihovně k dispozici nepřeberné množství kultury.

"Léto ryšavého vlka" nepatří zrovna do kategorie po níž sahám často - psychologicky laděný příběh se odvíjí pomalu a líně, jednotlivé postavy jsou důkladně propracovány, ale v knížce je hodně míst, kterým prostě odmítám věřit.. A to i přesto že ledacos ukazuje na autorovy vlastní zážitky. Posuďte sami:

Hlavní hrdina je spisovatel, trpící nočními můrami. Jako lék  si naordinoval dovolenou u svého přítele na jeho skotském panství. Čtenář s ním absolvuje cestu z přeplněného města do drsné přírody, kde jsou lidé závislí na rozmarech moře, neb se živí převážně rybolovem. Jak již bylo vyřčeno, mám tu podezření na autobiografické prvky, ale taky je dost dobře možné, že jenom autor potřeboval svého hrdinu dostat někam do nějaké cizí, uzavřené společnosti… a nebo naopak do uzavřené společnosti, o níž se chystal psát, potřeboval dostat hrdinu „z venčí“.

Na skotském venkově hlavní hrdina potkává druhého hlavního hrdinu: onoho ryšavého vlka, který dal celé knížce název. Je to je místní sympatický uličník žijící na hraně zákona. S ním absolvuje různá dobrodružství založená hlavně na soupeření mezi sebou ve stylu „našich furiantů“.

Ještě než se hlavní hrdina potká s druhým hlavním hrdinou, narazí na mladou doktorku, přijíždějící na záskok do místní nemocnice. Tohle už je tedy nutno brát opravdu s rezervou – co si budeme povídat, v reálném životě je to zařízeno tak, že chlap potkává krásné a inteligentní ženy, právě v okamžiku, kdy je beznadějně zadán, nebo jinak handicapován (myslím samozřejmě v otázce navazování milostných vztahů). Pokud je chlap osamělý a potřeboval by nějaké to povyražení jako sůl, tak na sukni nenarazí jak je rok dlouhý.

Na druhou stranu, když už člověk otevře nějakou knížku, musí s autorem uzavřít jakési spojenectví a na jeho hru přistoupit. Beru to tedy jako legitimní prostředek na zvýšení atraktivity příběhu, protože soupeření dvou mužů by nebylo celé, kdyby v něm nebyla sladká odměna v podobě přízně krásné ženy.

Hlavní hrdina se postupně dozvídá největší tajemství všech dalších aktérů příběhu. To je další z věcí, kde si člověk musí klást otázku, je-li možné příběhu věřit. Vedle hlavních hrdinů a hostitele je na skotském panství spousta osob a všichni hoří touhou prozradit to, co dvacet a více let dokázali tajit, zrovna někomu, kdo právě přijel z kontinentu. Zase nám nezbývá, než věřit autorovi, že hlavní hrdina má takový dar, kterým dokáže lidi rozmluvit.

Jinak děj plyne v poklidu. V dohledu není žádný vyslovený padouch, který by zasloužil dostat za uši, na desítkách malých příběhů se utvářejí psychologické profily jednotlivých postav, aby každý pochopil, proč na konci knížky každý jedná tak, jak jedná…

Zřejmě i autor si uvědomil, že tahle pasáž je poněkud nezáživná a tak, aby čtenář neusnul, vložil v pravidelných intervalech do úst svého hrdiny poznámky jako: „Kdybych jenom tušil, jak tragicky tohle léto skončí“… To je asi tak podobně jako citlivé, jako když sportovní komentátor komentuje záznam napínavého utkání a dvacet minut před koncem za stavu 0:0 už vykládá, jaké bude mít vítězství domácích vliv na tabulku…

Tady za podobných očekávání uběhnou dvě třetiny knížky a nic tragického se neděje.

A pak to přijde – konečně zápletka, či dokonce konflikt! Je sice dlouho dopředu avizovaný, takže čtenáře nepřekvapí víc než sněhulák v lednu v Krkonoších vedle chaty se školou v přírodě, ale je tam a zaplať pán Bůh za něj, protože poslední třetina knížky konečně dostává pořádné grády – dokonce i pro takové nedočkavce kteří nevydrží a přečtou si poslední stránku předem, se tam najde něco nečekaného (přiznávám se - přesně tohle jsem udělal).

Co říct závěrem: doporučit, či nedoporučit? Kdo ví - já se k ní možná po letech vrátím, ale asi ne k celé. Stačí těch posledních sto stránek. :-)