Návrat do minulosti aneb kvalitu umění v Praze bude posuzovat komise

Z mediálního vyjádření primátorky Adriany Krnáčové ke kultuře jsem získala obdivuhodnou informaci. Poněkud mne vyděsila.

Paní primátorka a její tým chce prý z centra Prahy vymýtit „nekvalitní“ umění a přesunout jej na periférii. O tom, které umění si zaslouží být v centru a které čeká odsun, má rozhodovat komise. Až nápadně to zavání návratem do totalitní minulosti. V oblasti výtvarného umění jsme se pohybovala dlouhodobě a zažila jsem tak kádrovací umělecké komise.

Obecně asi lze souhlasit s názorem, že ne každé umělecké dílo, které se objeví v ulicích Prahy, je možné považovat za kvalitní. Pořád mi ale přijde lepší zaskřípat občas zuby nebo raději otočit hlavu na druhou stranu, než dát umění všanc jakési komisi. Umění totiž není atletika, kde je možné přesně změřit, kdo byl rychlejší, skočil výš či hodil dál.

I při nejlepší vůli je velmi obtížné určit či nalézt absolutní shodu na tom, která socha splňuje parametry a která nikoliv. Hrozí, a to velmi, že se komise brzy stane terčem podezření, že jednomu umělci straní, a druhého naopak diskriminuje.

Navíc u každého uměleckého díla je primární jeho sdělení veřejnosti, proto mě například v žádném případě nepohoršuje socha „Okřídleného lva“ na Klárově, věnovaná československým letcům, kteří za druhé světové války působili V Britském královském letectvu. I ten se ocitl ve výčtu tzv. nekvalitních uměleckých děl, stejně tak jako např. socha Jaroslava Haška od Karla Nepraše na Praze 3, kterou na rozdíl od paní primátorky považuji za velmi zdařilou.

Rozhodně nepodezřívám primátorku ani nikoho jiného z toho, že by se komise zřizovala se zlým úmyslem. Jde ale především o princip. Spousta z nás si jistě ještě živě pamatuje nechvalně slavné přehrávky, kdy museli hudebníci prezentovat svůj repertoár jakýmsi kulturním kádrovákům, kteří pak rozhodovali, co je vhodné pro posluchače v socialistickém Československu. Mohla bych vyprávět veselé i neveselé historky z těchto přehrávek. Mnoho mých kamarádů mi je barvitě předvádělo.

Jsem proto přesvědčena, že bychom se k takovým praktikám neměli ani náznakem vracet. Podle mě je správné nechat rozhodovat občany resp. jejich zástupce v konkrétní lokalitě, tedy v pražském případě na radnicích městských částí. Pochopitelně s přihlédnutím k názoru odborníků, například památkářů.

Pražané už dávno nejsou komunisty k poslušnosti donucené ovce. Zajímají se o okolí svého bydliště a dokáží se vyjádřit i k umění v ulicích. Takovou občanskou aktivitu bychom měli rozvíjet a podporovat. Pokud tedy není něčí zájem vrátit občany zpět do pozic mlčící většiny. Jsem přesvědčena, že pokud zřídíme (kolikátou již) komisi hodnotící umělecký dojem, bude to krok zpět.