Půda mizí, my zmizíme taky……

Víte, kolik stovek tisíc hektarů úrodné půdy zmizelo? A kam? A proč? A jak souvisí půda s potravinami? 

Tisícům obyvatel České republiky není lhostejný stav našeho životního prostředí, který je velmi úzce spojen s produkčním zemědělstvím a výrobou čerstvých, českých a bezpečných potravin. Tito lidé se již v srpnu loňského roku vyjádřili v průzkumu agentury Nielsen Admosphere k výhradní preferenci české potraviny. Tři čtvrtiny respondentů s touto myšlenkou vyjádřilo souhlas. Pokud bychom se vrátili do historie, kdy vlastně vznikl základ současného zemědělství?

Už Marie Terezie postavila základy produkčního zemědělství. Její reformy, které spočívaly v zavedení katastrů, následně školské reformy, kde hospodářské školy nastavily základ vyvážené zemědělské rostlinné a živočišné výroby a to nejzásadnější, střídání plodin v šesti až sedmihonných osevních postupech, tedy střídání pěstování šesti nebo sedmi plodin v návaznosti na chov hospodářských zvířat (je nutné pro hospodářská zvířata vypěstovat dostatek krmiva a s tím je spjatá rostlinná výroba, tedy pěstování plodin). Část půdy byla nabídnuta obyvatelstvu s tím, že po roce 1776 se zrušilo nevolnictví. Přibližně 250 let se tyto vědy zdokonalují a směřují k dostatečné výrobě potravin v místě produkčního zemědělství. A teď přichází nesmyslné návrhy, aby se  nechovala hospodářská zvířata, prý bude naše půda zdravější…..no to jsou tedy hezké nesmysly…..

Po vstupu do Evropské unie se tyto zásady nezpochybňují v Evropské unii, ale zpochybňují se u nás. My totiž musíme uvolnit trh pro přebytek potravin ze starých zemí EU. Dostali jsme se až k zrůdnostem, kdy velmi úrodná orná půda, která produkovala tisíce tun zemědělských produktů a vlastních surovin pro potravinářskou výrobu, je zatravněná pod rouškou ekologie a dalších velmi pochybných nesmyslů, které hlásají placení mediální podvodníci a řada dalších rádoby vědeckých pracovníků a odborníků financovaných zahraničním kapitálem.

A kdy přišla změna?  Zemědělská výroba byla v Československu v minulém století vždy vyvážená, v rostlinné výrobě se pěstoval dostatek okopanin, které byly vynikající předplodinou v osevním postupu a zajišťovaly základní poživatinu v jídelníčku obyvatelstva. Vždy byla produkce brambor dostatečná a byla i plodinou exportní, stejně tak cukrovka měla v Československu velkou tradici. V roce 1925 byl podíl českého exportu na evropském exportu 57 procent. Československo bylo cukrovarnickou velmocí, nejen v produkci cukru, ale i ve vývozu celých cukrovarů po celém světe. V roce 1989 mělo Československo ještě 52 cukrovarů. Po vstupu do EU máme pouze 5 cukrovarů (společností), na Slovensku jen dva, kvóty nejdříve utlumily výrobu cukru, větší část výroby cukru přešla do rukou zahraničních majitelů, pak následovalo zrušení kvót s tím, že zbývající tři české společnosti snížením cen cukru ukončí činnost. Nestalo se, čeští producenti a zpracovatelé cukru mají jedny z nejlepších výsledků v Evropské unii, ale místo na 120 000 hektarech se cukrovka pěstuje pouze na necelých 60 tisících hektarech. Stejně se vyvíjí produkce zeleniny a ovoce. Nesrovnatelné podpory ve starých zemích EU s českými podniky a obrovskými dovozy ovoce a zeleniny pod několikanásobnou podporou postupně likvidují naši soběstačnost v komoditách, ve kterých jsme byli soběstační.

Výsledkem je u ovoce pouhých 15 tisíc hektarů ovocných sadů, kde přes srovnatelné výsledky sklizně zajištujeme pouze 30 až 33 procent soběstačnosti podle klimatických podmínek v jednotlivých letech. Ještě horší je situace u zeleniny, osevní plochy se pohybují kolem 10 až 11 tisíc hektarů, ale dovozem nesrovnatelně více dotovaných jednotlivých druhů zelenin je česká produkce vytlačována z našeho trhu a zajištuje asi jenom 25 procent naší potřeby. A jestli to necháme tak, tak za pár let tady nebude naše produkce vůbec žádná….

A ostatní plodiny? Je pravda, že dovážíme i vyvážíme. Ale bohužel cesta, kterou jdeme, není úplně v pořádku. Hlavně u obilovin. Celková struktura produkce obilovin, technických plodin, luskovin a motýlokvětých rostlin je velmi nepřirozená ve vztahu k příliš zdecimované živočišné výrobě. V průměru ročně produkujeme přibližně 8 milionů tun obilovin včetně kukuřice, kde pouze kolem 4,2 milion tun spotřebujeme na potraviny a v živočišné výrobě, zbytek vyvážíme jako surovinu při dostatečné úrodě za mrzké ceny. Vyvážíme tedy surovinu a s ní fosfor, který dovážíme z celého světa, místo toho, abychom obilí využili k produkci vepřového a drůbežího masa pro naše obyvatele, kde je naše soběstačnost na 39 procentech u vepřového a na 57 procentech u drůbežího masa. Stejně tak technické plodiny, což je Vámi zmiňovaná řepka. Její výměra se pohybuje kolem 360 až 400 tisíc hektarů. A to jen proto, že máme nastavenou Evropskou unií povinnost míchat metylester do nafty, kde ale původních 7 procent zdaleka nenaplňujeme. Dalším důvodem vysoké produkce řepky je to, že jde o vynikající předplodinu a pokrutiny z vylisovaného řepkového oleje jsou vynikajícím krmivem v živočišné výrobě. Největším problémem je velice nízké procento osevů jetele, vojtěšky, hrachu, ostatních luskovin, což jsou plodiny poutající atmosferický dusík, tedy ten přírodní, ale my je vlastně nepotřebujeme, neboť je neumíme využít. Jednoduše proto, že jsme zlikvidovali 2/3 živočišné výroby. Proč by luskoviny zemědělci seli, když jim jsou k ničemu. Tomu se říká turecké hospodářství, ale budeme se muset Turkům omluvit, protože oni takto nehospodaří.

A půda? V roce 1989 jsme měli kolem 3,5 milionů hektarů orné půdy, v současné době je výměra cca 2,465 milionů hektarů. A proč? Asi 500 až 600 tisíc hektarů se znehodnotilo převedením do trvalých travních porostů a více než 400 tisíc hektarů bylo na nejlepších půdách zastavěno, nebo je na řadě míst půda použita k různým účelům, bohužel ve finále ani ty nejsou využity k tomu, k čemu měly sloužit, jako například k turistickým stezkám, které ve finále nikdo nepoužíval. A to je škoda. Investovat peníze tam, kde to nic nepřináší, je plýtvání. Nemyslíte?