Start: francouzské bláto, marocký písek… a vzpomínka na Huberta Auriola

Dakar se tehdy začínal v Paříži. Před startem proběhla klasika: přejímky, rozdělení vybavení do aut a pak spousta papírování, ale už příjemného. Kontrolují se víza, očkování, platby, lístky na vodu...

(zní to asi zvláštně, ale v Africe jste bez vody nahraní), a třeba i závodnické průkazky. Tohle celé se děje u spousty stolů a mezitím se potkáváte s dalšími závodníky, se kterými se bavíte a občas i trochu špičkujete.

Poslední věc je brífink s ředitelem, který dává instrukce pro následující etapy. Tehdejším šéfem Dakaru byl Hubert Auriol. Výborný člověk. Věděl hodně dobře, o čem mluví, protože tenhle závod jezdil. A ne ledajak. Dokonce ho jako první dokázal postupně vyhrát s motorkou i s autem. Skvěle se s ním mluvilo, všechno dokázal vyřešit, vždy se choval přátelsky. A taky pak nechyběl na žádné party. Bohužel Hubert letos v lednu umřel, takže pivo si už spolu nedáme… Ale vzpomínám na něj hrozně rád. Právě lidi jako on udělali Dakar tím, co je.

Každopádně jsme začátkem ledna vyjeli z Paříže a to, co nás čekalo, připomínalo nejvíc ze všeho tankodrom se spoustou bahna. Kluci na motorkách se mnohdy pořádně vyváleli, problémy ale byly i s auty, která hodně často musely tahat traktory. Byli jsme dost rádi, když se tenhle speciál pro kamiony zrušil a mohli jsme do Narbonne dojet po dálnici.

Další den už byl fajn, 35 kilometrů vinicemi, krása. Navíc ve výletním tempu, protože v Evropě se závod moc nehrotí – jde spíš o to si v klidu „rozehřát“ stroj a nikde se nevybourat. I Karel si naši novou Pumu ještě osahával. Potom dalších 35 kilometrů do španělské Granady, nalodění a pak Maroko – první africká etapa o 247 kilometrech.

Teď teprve začal ostrý závod. Ještě to nebyla Sahara, střídaly se horské kamenité cesty a první písek. Já sám jsem řešil aklimatizační problémy spolu obrovským pocitem odpovědnosti.  Vedlo to u mne ke zdravotním problémům. Zvracel jsem a začal jsem mít částečné chvilkové výpadky vidění. Pro pozici navigátora to bylo opravdu velmi problematické, a hlavně jsem vůbec netušil, co s tím mám dělat. Nikomu jsem to tehdy nepřiznal a po pravdě jsem byl rád, že to samo odeznělo a všecno si sedlo tak, že v dalších etapách jsem už byl schopen normálně fungovat.

I ostatní posádky měly problémy. Do čela mezi kamiony se dostaly Mitsubishi, ale to nás nějak nezneklidňovalo. Spíš jsme si říkali, jestli to nejedou až moc zostra a nepřetíží stroje (což se bohužel pro ně opravdu stalo a o něco později se úplně propadli). Jenže Dakar se rozhoduje až později, na poušti. A tak to u nás zatím bylo dobré. Karel byl čím dál jistější, nálada byla dobrá a my se už těšili, co nás bude čekat hlouběji na jihu.