Bezejmenní hrdinové

Mechanici. Tihle chlapi jsou nedílnou součástí závodů a soutěží, bez nich by ani největší hvězda nevyhrála. Na nich hodně záleží, jestli bude úspěch nebo nebude. Zvlášť na Dakaru.

V Africe mechanici buď mezi bivaky létali, nebo jezdili s asistenčními auty. Krás Afriky si moc neužili. Měli speciální režim: ráno přílet, výběr místa a označení páskou, postavit stan a jít se vyspat. Odpoledne probuzení a čekání na jezdce. U motorek to bylo jednodušší, protože přijížděly mezi prvními a taky na nich nebylo tolik práce jako na autech nebo kamionech, takže kolem večeře byli hotoví. U kamionů to bylo dost jiné. Ty dojížděly v noci a práce tak trvala běžně až do rána.

My jsme měli mechaniky letecké, dva pro kamiony a pro motocykly. Naštěstí naše Tatry byly skvěle připravené a měly zkušené jezdce, tak s námi nebylo tolik starostí. Vyfoukat filtry, zkontrolovat spoje, tlumiče a brzdy, provozní kapaliny a případně je vyměnit. A taky vyčistit kabinu, aby se tam dalo další den vydržet. Kluci od motorek dělali také většinou jen běžnou údržbu. Pravidelně se měnily hlavně filtry, řetězy, ozubená kola, technické kapaliny a brzdové desky.

Mechanici v akci

Naši kluci byli šikovní a vyhlášení. Každý večer za nimi přišlo několik motorkářů „od konkurence“ s prosbou to či ono zavařit. Hned po první nebo druhé africké etapě se za námi přijel podívat Heinz Kinigadner, manažer továrního týmu KTM a naříkal, že jim praskají boční nádrže. Míra Kosec, Zlochův mechanik, už měl hotovo a tak se zvedl a jen konstatoval, že se jde na to podívat. Za hodinu, dvě se s úsměvem vrátil. Prý měli ty boční nádrže přišroubované k rámu „natvrdo“. Tak nastříhal z gumového pásu čtverečky, u všech továrních speciálů takto boční nádrže vylepšil a až do Dakaru jim ani jedna nepraskla.

Na afrických Dakarech platilo „co nejdál od Kamazů“. Ruští kluci byli moc fajn, ale svojí technice dávali hodně zabrat. Jejich mechanici pak skoro pokaždé celou noc dávali modrobílé kamiony dohromady. A vedle toho děsného hluku se pak nedalo spát.

Na Dakaru bývají jako speciality tzv. maratónské etapy. Jsou těžké, dlouhé, a hlavně na konci jsou všichni bez mechaniků. Na strojích smí pracovat jen posádka a musí vystačit jen s tím, co mají u sebe. Zkouška šikovnosti a i nervů. V tomhle měl vždy nejlepší přípravu tým Mitsubishi. Ti zvládli hravě výměnu tlumiče, brzdových desek nebo kotoučů, výměny provozních kapalin…. My jsme si to samozřejmě také nacvičovali, ale i tak to bylo pěkných pár hodin dřiny.

Mechanici jsou pro mě důkaz, že tým nikdy nejsou jen ti, co jsou pak vidět na fotkách na stupních vítězů. Je tam spousta dalších důležitých lidí, co nejsou tolik vidět, ale bez kterých žádný úspěch ve sportu, v životě ani v byznysu neuděláte.