Tvořit je potřeba hodnotu, ne peníze

Čísla jsou čím dál krásnější, ale kvalita života se spíše zhoršuje. Proč? Protože si pořád pleteme pojmy a neříkáme věci celé. Například - co chápete pod pojmy cena, hodnota a produkt?

Když se podíváte na dlouhodobé statistky vývoje HDP (hrubého domácího produktu), při trošce zamyšlení snadno dospějete k paradoxu. Čím to je, že podle těchto čísel bychom se měli mít čím dál lépe, ale přitom silně pociťujeme, že tomu tak není?

Odpověď tkví v tom, že si pořád (mnozí z nás, vy dva támhle vpravo vzadu určitě ne) pleteme pojmy a dojmy. A to často i ty nejzákladnější, na kterých si pak vesele stavíme celou Babylonskou věž omylů, polopravd a neplatných odvození. Nemluvě o tom, že si navíc ze všech sil „vypomáháme“ tím, jak ve snaze vypadat chytře kroutíme pusu do nesmyslných a špatně použitých termínů a ve svých sděleních mnohdy vynecháváme to podstatné.

Co je to vlastně to neustále omílané HDP?

Začínající ekonomové po prvním semestru vědí, že je to veličina, pomocí které se různými pomocnými postupy snažíme spočítat přírůstek nebo úbytek celkového bohatství zkoumané ekonomiky, tedy např. České republiky.

Důležité je to, že jde o pomocné postupy, protože přesnou výši produktu, neboli toho, co bylo vytvořeno, není v lidských možnostech přesně změřit nebo spočítat. (Nějak zkrátka nemáme dost lidí na to, aby za každým, kdo něco vytváří, stál člověk se zápisníkem a kalkulačkou…)

Asi nejoblíbenější metodou odhadu HDP je tak zvaná výdajová metoda. Ta (s odkazem na to, že ekonomika je více méně uzavřený systém) říká, že když sečteme všechny výdaje domácností, vlády a firem za nějaké období, bude se výsledek hodně blížit tomu, co bylo za dané období vyprodukováno. Ekonomové nechť mi odpustí, jsem si plně vědom toho, že to hodně zjednodušuji, ale tohle není učební text, nýbrž úvaha.

S různými drobnými „ale“ se myslím výše uvedená myšlenková konstrukce dá akceptovat.

Jenže člověk má jednu nepovedenou vlastnost, a sice tu, že když mu dáte do ruky kladivo, začne mít dojem, že všechno kolem je hřebík. A se statistickými čísly a odhady je tomu podobně. Používáme je často zcela nevhodně a k účelům, ke kterým nebyly určeny.

HDP vůbec nesouvisí se skutečným bohatstvím státu či občanů, tím pádem ani se skutečnou či vnímanou kvalitou života.

Hlavním důvodem je podle mého názoru odtržení a zamlžení pojmů cena a hodnota. A druhým důvodem je totální zapomenutí původního významu slova produkt.

Možná si řeknete, co to tu povídám, vždyť cena je přece hodnota vyjádřená v penězích. Skoro dobře. Akorát ne přesně. Cena je směnná hodnota vyjádřená v penězích. A to vynechané slovíčko směnná dokáže nadělat v hlavách lidí pořádnou paseku.

Peníze jsou jako oheň. Jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Vynalezli jsme je historicky proto, že tahat s sebou na náves pět pytlů obilí, abych přinesl domů slepici, se zkrátka ukázalo jako nepraktické. Nemluvě o tom, že nemůžu za onu slepici, pro kterou mě manželka poslala, aby mohla uvařit oběd, vyměnit třeba čtvrtku prasete, protože bych při tom přišel o celé prase. Takže peníze byly fakt dobrý nápad. Původně.

Ale nebyl by to člověk, aby se o každý svůj vynález pořádně nepopálil, že? Postupem času, jak jsme tak zvyklí uvažovat ve stále větších zkratkách, jsme vesele zapomněli, že peníze jsou jen zástupcem za nějakou skutečnou věc s opravdovou užitnou hodnotou. Peníze se pro nás staly hodnotou samy o sobě. A to je úplně špatně.

Honíme se za tím, abychom vydělali co nejvíce peněz, stůj co stůj. Kupujeme si „investiční“ tenisky, ve kterých se nedá chodit, ale dají se (tedy možná, snad jednou) v budoucnosti prodat dráž, než jsme je koupili. Kupujeme si „investiční“ byty, ve kterých nechceme bydlet. Dokonce nechceme, aby v nich vůbec někdo bydlel, protože by nám je ošoupal. A děláme to proto, že doufáme, že v budoucnu je prodáme dráž a vyděláme tím peníze. Vynalezli jsme finanční deriváty na druhou (deriváty z derivátů), jejichž podkladovým aktivem není reálná věc, ale touha, víra a očekávání, a které mimo jiné způsobily hypoteční krizi v USA.

Podíl finančních derivátů na HDP roste od jejich vynálezu, stejně tak jako roste celkový podíl finančního sektoru na HDP. Jenže finanční sektor nic nevyrábí, jen usměrňuje toky peněz. Ne, že by to nebylo potřeba, to chraň bůh, ale nevzniká při tom moc věcí, které nás v zimě zahřejí a přes den nasytí.

Roste také sektor služeb, na kterém má svůj významný (a vládami horečně podporovaný) podíl například cestovní ruch. Schválně, co jiného, než peníze vyrábí cestovní ruch? Dá se to jíst? Můžeme se do toho obléci?

Naopak podíl zemědělství na HDP neustále klesá. Množství lidí, kteří chtějí pracovat „rukama“ zdá se také klesá. Tedy ono klesá vůbec množství lidí, kteří chtějí pracovat, myslím skutečně pracovat, ne jen chodit do zaměstnání. Vidím to denně kolem sebe.

Jenže bez práce nejsou nejen koláče, ale ani chleba, boty, stůl a židle, a tak dále. A řeči, jak věděli už staří Číňané, rýži neuvaří. (Anebo jak říkali havíři - snaha se nedá koksovat.)

Závěry si může každý učinit sám. Mně osobně z toho vychází, že bychom se měli hodně rychle zpátky zaměřit na produkt, tedy na to, co je skutečné, co vzniká z lidské práce, a co slouží k naplnění životních potřeb člověka.

A na peníze se opět začít dívat jako na prostředek, nikoli cíl veškerého konání.