Seberte politikům hračky, když zlobí a neposlouchají

V příštím roce mají proběhnout volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Pro ty z vás, kdo plánují, že se jich nezúčastní, tady je pár argumentů ke zvážení.

Možná patříte k těm, kdo si říkají: „Ááále, vždyť to nemá cenu, celé je to šaškárna, stejně se nic nezmění, a navíc není ani z čeho vybírat“. Nutit jít k volbám vás na štěstí už dnes nikdo nemůže. A je-li to vaše pravá a svobodná vůle, budiž. Vlastně se vám ani moc nedivím.

Ale… Když se spolu trochu zamyslíme…

Máme tady něco, čemu se říká zastupitelská demokracie. To se asi v blízké budoucnosti nezmění.

V zastupitelské demokracii existují zastupitelé a zastupovaní. Zastupovaní (voliči) odevzdají své hlasy zastupitelům (politikům), a tímto aktem je pověří, aby řídili stát jejich jménem a v jejich zájmu, respektive - podle Ústavy ČR a poslanecké přísahy napsané v článku 23 - „v zájmu všeho lidu“ (smích v publiku).

Zda to zastupitelé dělají, nebo ne, nechme na individuálním posouzení každého.

Podstatné je, že v aktuálním systému jediný okamžik, kdy „do toho může prostý občan mluvit“, jsou právě volby.

V posledních parlamentních volbách v roce 2021 byla účast docela vysoká - z osmi a čtvrt milionu registrovaných voličů přišlo volit skoro pět a půl milionu, tedy přes 65 procent.

Pár hlasů bylo neplatných (0,68 %), asi pětina hlasů takzvaně „propadla“, protože byly dány stranám, které neprošly přes minimální hranici potřebnou k tomu, aby se podělily o křesla ve sněmovně.

Takže zaprvé - přestaňme prosím říkat, že pětina hlasů propadla. To je neslušné. Pětina lidí, kteří přišli volit, dala své hlasy jiným stranám než těm, které se dostaly do parlamentu. Říkat o nich, že jejich hlasy propadly, je manipulace, která nám má podsunout myšlenku, že jediné, co má cenu volit, jsou velké strany.

Zadruhé - uvědomme si, že v roce 2021 přes 2,8 milionu lidí k volbám nešlo. Co to znamená? Znamená to, že je jim to, co se v české republice děje, jedno? Nebo to znamená, že se jim hnusí všechny kandidující strany natolik, že prostě odmítají hrát tuhle hru a takzvaně „volit menší zlo“? Nebo…?

Tohle nikdo neví. A bylo by dobře si to občas zopakovat, takže opakuji: Tohle nikdo neví. Jinými slovy po volbách v roce 2021 dodnes netušíme, co si myslí víc než třetina oprávněných voličů (34,6 %). Možná jsou se vším naprosto spokojení. Možná si ve sklepě brousí kosy, oprašují sudlice a cepy a chystají se na krvavou revoluci. Možná … cokoli.

Jisté je, že kdyby ti, kdo nevolili, k volbám přišli a dali hlas jiné straně než SPOLU nebo Pirátům a starostům, mohla být dynamika parlamentu úplně jiná. Možná by Piráti a starostové nedostali potřebných 11 % a neprošli do sněmovny, možná by SPOLU mělo jen 18 % a muselo se dohodnout s ostatními namísto dnešního prosazování věcí silou. (Z celkového počtu voličů ta procenta pro pětikoalici takto vycházejí.)

Jenomže, vracím se o něco zpátky, co si myslí třetina nevolících, neví nikdo. A to dává prostor pro nekonečná „kdyby“.

Proto je nesmírně důležité k volbám jít a jednoznačně říct „já volím tuhle stranu, a ne tamtu“. Je úplně jedno, jestli dám hlas malé iniciativě, která ve výsledku dostane pod 5 %, podstatné je, že jsem se jednoznačně vyjádřil proti těm ostatním. To je ta informace, která nám chybí. Teprve když všichni odevzdají hlasy, mohou se politici chytit za nos a přemýšlet, co udělali špatně, že někdo šel a dal hlas těm druhým. Možná je to přiměje si uvědomit, že někoho zastupují, a že k němu mají odpovědnost.

Takže ponaučení č. 1 - k volbám je správné přece jen jít. Nevolením vytvářím informační prázdnotu a nejistotu, která dává alibi těm, kteří si ho v ní chtějí najít.

Pokud připustím, že tedy k volbám v roce 2025 přece jen půjdu, nastává druhý problém, který byl naznačen hned v prvním odstavci. „Koho z té bídy mám jako volit, vždyť jsou jedni jako druzí?“.

Mám návrh: nevolte srdcem, volte mozkem.

Volit podle osobních sympatií a antipatií je nepraktické. Lidé se mění. Lidé se střídají. To, co přetrvává, jsou strany, programy a výsledky.

Koukněte se na statistický úřad na bilanci státního rozpočtu od revoluce do dneška. Sami si udělejte názor, která strana umí hospodařit a která umí zadlužovat naše děti.

Dejte si trochu práce a hledání a porovnejte si programy stran.

Někdy zjistíte, že strana či hnutí žádný program vlastně nemá. Někdy najdete jen obecné plácání ve stylu „kam vítr, tam my“.

Možná si všimnete, že kandidující koalice budou mít takový názorový guláš v programech, že je skoro jisté, že pokud jste přesvědčení voliči jedné z koaličních stran, nebudete se později stačit divit, kam až vaše strana musela ze svých hodnot uhnout, aby mohla fungovat s dalšími stranami, které mají hodnoty postavené jinak.

Smiřte se s tím, že stranu s programem, se kterým se dokážete dokonale ztotožnit, nenajdete. Takovou byste si museli leda založit a vést sami, což se pravděpodobně nestane příliš často. Hledejte program, který dokážete aspoň tolerovat, přestože s ním ve všech bodech nesouhlasíte.

Těmito pár kroky se vám zajisté naše nepřehledná politická scéna hodně pročistí a zredukuje.

K dalšímu zúžení výběru hledejte klíčová sdělení mezi řádky. Někteří politici se dokážou krásně sami znemožnit, jakmile otevřou pusu. Příkladem budiž krajské volby z letošního roku. Ve středočeském kraji bylo nesmírně poučné poslouchat předvolební debatu, ve které někdo říkal „s těmihle a s tamtěmi já se nikdy bavit nebudu“, zatímco jiný říkal „sice si moc nedovedu představit, že bychom se na něčem shodli, ale slibuji, že to aspoň zkusím a budu se bavit s každým, komu voliči dají hlasy“. Je pak snadné poznat, kdo je demokrat, respektující vůli voličů, a kdo není. Jak to nakonec ve středočeském kraji dopadlo, se dočtete ve zprávách.

Ponaučení č. 2 - říkat „oni mi nic nenabízejí, já si nevyberu“ je snadné. Ale být odpovědným občanem v demokratickém systému snadné není. Je to pracné a nese to s sebou hodně kompromisů.

Žít v demokracii je namáhavé. Musíme pátrat po informacích, musíme se rozhodovat, musíme opakovaně projevovat svou vůli. Musíme se i často smířit s tím, že není úplně po našem. Výsledek za to ale může stát.

Těším se na dobu, kdy nikoho neuslyším říkat, že ti zlí a neschopní tam nahoře to všechno vždycky dělali a pořád dělají úplně špatně. Kdy si každý uvědomí, že jeho hlas, i když je jedním z mnoha, je důležitý a je škoda ho nepoužít. Na dobu, kdy uslyším spíš „věřil jsem tamtomu, ten mě zklamal, protože mi lhal, tak jsem mu tentokrát už nedal hlas a podpořil jsem někoho jiného“, nebo ještě lépe „to byla dobrá volba, ten, koho jsem volil, je skutečný demokrat, pracant a poctivec“.

Tak možná po příštích volbách? Uvidíme.