Fialova mistrovská rovnice: žabomyší spor o šest korun na hlavu a vyhozené stamiliony

ČR zažívá diplomaticko-ekonomický veletoč, který by nevymyslel ani autor Saturnina. Bývalý premiér Petr Fiala odstartoval cestu k tomu, aby stát soudně vymáhal po Ruské federaci dlužné nájemné za nekonzulární nemovitosti.

Genialita selského rozumu naruby

Česká republika zažívá diplomaticko-ekonomický veletoč, který by nevymyslel ani autor Saturnina. Bývalý premiér Petr Fiala, historicky známý svým vysoce specifickým vnímáním ekonomické reality, odstartoval cestu k tomu, aby stát soudně vymáhal po Ruské federaci dlužné nájemné za nekonzulární nemovitosti.

Původní částka 53 milionů se poměrně rychle vyšplhala na více než 60 milionů korun. Ačkoliv by se prostému člověku mohlo zdát, že 60 milionů je obrovská suma (a ano, kdo z nás by je nechtěl mít na účtu?), v celonárodním, natož nadnárodním měřítku státních rozpočtů jde o naprosto nevýznamné šprdlíky.

Papírově to celé může vypadat jako hrdinský epos o spravedlnosti a ochraně národních zájmů, dokud se na tuto situaci neaplikuje prostá matematika a selský rozum, kterým dnešní politická elita zjevně příliš nedisponuje.

Zde přichází ke slovu obyčejná trojčlenka, onen zapomenutý poklad základního školství, na který poukazují bystřejší analytici. Pokud se dlužných 60 milionů korun rozdělí mezi přibližně 10,5 milionu občanů České republiky, získá každý občan po tomto bezprecedentním diplomatickém vítězství částku nedosahující ani šesti korun.

Za takovou omračující sumu si dnes nelze koupit ani polovinu rohlíku na dálniční čerpací stanici, u které se politici tak rádi prezentují.

Dosavadní soudní martyrium se přitom vůbec netýkalo samotného zaplacení dluhu, ale primárně toho, zda je věc u nás vůbec žalovatelná. Ruská strana se totiž odvolávala na diplomatickou imunitu, čímž zpochybňovala pravomoc české justice o sporu rozhodovat. Tuto otázku nedávno definitivně rozsekl Nejvyšší soud, který ruské dovolání zamítl s tím, že v čistě soukromoprávních vztazích (jako je nájem bytů) cizí stát imunitu nepožívá.

Ačkoliv se tím teoreticky otevírá cesta k řešení podstaty sporu, reálná vymahatelnost předmětné částky představuje čistou utopii. Mezitím Česká republika pálí astronomické peníze za právní zastoupení. Renomované advokátní kanceláře účtují základní sazby začínající na 3500 Kč za hodinu, přičemž tyto sumy v mezinárodních sporech exponenciálně rostou. Náklady na právníky, mezinárodní arbitráže, znalecké posudky a soudní poplatky tak dle mého názoru spolehlivě převýší samotnou částku 60 milionů korun.

Ruská federace je navíc odstřižena od mezinárodního platebního systému SWIFT, což jakékoli platby i čistě technicky znemožňuje.

Finanční negramotnost jako odkaz pro nástupce

Z tohoto logického úhlu pohledu se okamžitě nabízí otázka po elementární finanční gramotnosti a kontaktu s realitou u iniciátorů tohoto kroku. Expremiér Petr Fiala za celou dobu svého politického působení nikdy neprojevil jakékoliv hlubší ekonomické znalosti a tento krok je toho jen dalším - ne zase až tak vtipným - důkazem. Osoba, která nedokáže dohlédnout za roh vlastního PR, nás zatáhla do absurdního žabomyšího sporu s jadernou velmocí o částku, která v kontextu mezinárodního práva nestojí ani za ten papír, na kterém je žaloba vytištěna.

Fiala sice tuhle právní bitvu s velkou pompou a boucháním do hrudi odstartoval, ale on sám už samozřejmě nebude ten, kdo to bude reálně vymáhat a platit. Tuto mezinárodní blamáž a s ní spojené astronomické účty za právníky jednoduše hodil na krk svým nástupcům.

Ruská strana navíc okamžitě kontruje asymetrickou hrozbou, že Česká republika užívá v centru Moskvy historicky neadekvátně velké území, o které by mohla (měla) urychleně přijít.

Namísto pragmatického odepsání evidentně nedobytné (a nezajímavé) pohledávky se tak zvolila cesta extrémně drahého, leč zcela neefektivního politického marketingu.

Slepá víra v to, že obyčejná soudní obsílka z Prahy přiměje Ruskou federaci k okamžitému zaplacení dluhu, hraničí s naprostou ztrátou smyslu pro realitu.

Výsledkem této frekvenční anomálie zdravého rozumu bude pouze to, že daňoví poplatníci tiše zaplatí obrovské peníze prestižním advokátním kancelářím, aby se stát mohl hrdě soudit o částku, která na jednoho občana představuje hodnotu jedné ušmudlané pětikorunové mince.

Já osobně bych raději místo těchto draze vykoupených pěti korun vytřískaných (možná) z takhle směšného sporu vzal svých třeba i šest tisíc (tedy ne 60 milionů, ale 63 miliard za celou populaci ČR) a poslal je na stavbu silnic, energetické infrastruktury, kvalitního internetu, nebo na obranu státu. Vy ne?

Nezbývá tedy než doufat, že současná vláda vezme tenhle Fialův utopický projekt, s klidným svědomím ho hodí do koše jako naprostou pitominu, a bude se věnovat věcem, které mají pro naši zemi skutečný význam.

Použité zdroje:

• Odkryto
• iRozhlas
• Havel Partners
• medium.seznam.cz
• České noviny
• iRozhlas